Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní

Hláška, která provází můj život posledních 5 let. Strach z výšek a daleko větší z hloubek, provází většinu běžných lidí a mě se daří s těmito fobiemi držet minimálně remízu. Janička do tohoto způsobu života naskočila se ctí a já si řekl, že je potřeba to posunout na další úroveň. Chtěl jsem ozkoušet, kde jsou její hranice a kam až si může sáhnout. 
A tak jsem po několika letech naplánoval prodloužený víkend v Tisé nedaleko Děčína. Jedná se o relativně známou a velkou lezeckou oblast, kde najdete nespočet krásných pískovcových věží, podobně jako v Adršpachu. Domluvil jsem tradiční ubytování Na Kovárně u mého kamaráda a klienta Radka Vopata z VP climbing. Celou jeho rodinu provází lezení celým životem a za zmínku rozhodně stojí jak jeho syn Honza, který je reprezentantem ČR v soutěžním lezení nebo jeho dcera Edita, která je mistryně ČR v lezení na obtížnost a jako první česká lezkyně přelezla cestu obtížnosti 8c.

A tak jsme s Janou vyrazili do Tisé na čtyři dny, společně ještě s Tomášem a jeho ženou Markét. Cestou jsme se stavili na hrad Okoř a na horu Říp, další dny byla v plánu návštěva Drážďan no a samozřejmě jeden kompletně lezecký den. Krom toho, že Janičku tahám po všech čertech na kole, se mnou byla jednou na Hudy stěně a jednou jsem ji umožnil vylézt si na strom klasickou SRT metodou asi do deseti metrů. Věřím, že oboje pro ni byl dostatečně silný zážitek. A tak jsem věděl, že Via Ferrata Pastýřská stěna  bude jistě další fajn lezecký zážitek. Dopoledne jsme s Tomášem a Radkem strávili lezením na pískovcích v další lezecké oblasti Rájec. Oba jsme si to s Tomášem neskutečně užili a Radek nám udělal pár fajn fotek z drona. Celí špinaví, pomlácení a kompletně propocení jsme se kolem oběda vrátili zpátky na ubytko. Baby si mezi tím udělali pěší okruh po horobraní. Společně jsme si dali oběd a bylo na čase vyrazit na ferratu.

Těsně před odjezdem se ovšem na radaru objevil docela velkej mrak a začalo i lehce pršet. No a za mokra se na ferratu prostě neleze a Pastýřskou stěnu jednoduše zavřou se zákazem vstupu. I tak jsme, ale vyrazili, protože letošní počasí je v podstatě celoročně relativně aprílové. Než jsme dojeli do Děčína, přestalo pršet a tak jsme se nabalili do sedáků a setů a vyrazili pod skálu. Janička už v těchto místech v podstatě přestala mluvit. Ona ta skála totiž nejde moc přehlédnout, ani to jak je kurevsky vysoká a rovná. Elán, ale stále neztrácela. Moc jsme se s Tomášem nezabývali, kterou cestu zvolíme, ale nějak nahodile jsme vybrali jednu z těch lehčích B cest a holkám ukázali zásady pohybu na ferratě a použití setů. Začalo ovšem znovu pršet, a tak jsme rychle začali lézt, protože hrozilo ono zavření brány a uzavření ferraty. První dva žebříky už byly relativně mokré, takže lezení relativně zážitek už od začátku. Naštěstí pak rychle přestalo a my mohli lézt dál. Jak se cesta přiostřovala, nakonec jsem poslední třetinu ferraty zvolil lehčí variantu a nechali jsme Tomášovi s Markét lehkou romantiku. Počkali jsme na ně pak nahoře na vyhlídce u rozhledny. Celou cestu jsme si užívali krásné výhledy na Děčinský zámek a nadobro se ujistili, že ferrata nebude Janiččin oblíbený způsob pohybu na skalách. S odstupem času, ale naznala, že by to chtěla ještě někdy zkusit, na něčem jednodušším, třeba na Víru.

Návštěva Děčínska byla sice lehce chaotická, ale věřím, že velmi intenzivní a všichni jsme si ji do plna užili.