Zasněžený výšlap na Ostrý (1044 m)

Jeden z takových relativně nenáročně vypadajících výletů, který jsem naplánoval na neděli před odjezdem z Hnojníka směrem na Brno. Prostě další Beskydská tisícovka, kterou jsem chtěl mít "zapsanou v deníčku".
Vlastně byl výšlap na Ostrý docela logicky vybraným výletem, protože jsme byli domlouvat v Tyře svatbu, takže jsme jen popojeli do vedlejší vesnice a mohli jsme vyrazit.

Tomu předcházela snaha zaparkovat co "nejvýš", počítal jsem s parkingem u horské chaty Kozinec. Počasí v Hnojníku už bylo relativně jarní a stejně tomu bylo víceméně v Oldřichovicích, ale stačilo vyjet 200 výškových metrů a vše se změnilo. Dopravní značka s povinnými řetězy mě mohla varovat, ale mě se prostě nechtělo toto celé šlapat pěšky. Zkusil jsem ještě pár metrů a pak jsem byl rád, že jsem pomalu vycouval zpátky, protože po 100 metrech se najednou objevila hromada sněhu a ledu. A tak jsme s radostí dojeli zpátky do Oldřichovic a holt si to udělali delší a těch 200 výškových si přičetli. Chata Kozinec je mimochodem ruina, což člověk z map taky úplně nepozná. Až k chatě to pak byla docela pohodička s trochou sněhu, od chaty ovšem z ničeho nic sněhu hodně přibylo a od Velkého Kozince i velmi slušně foukalo. Zde se ukázalo zimní počasí v plné kráse, přitom ve vesnici už opravdu propukalo jaro. Jednoduše krása hor. Hřeben po modré pak byla docela pohodička až k odbočce na samotný Ostrý...

Tady bylo jasno, že to nebude úplně zadarmo, na vrchol zbývalo 600 m horizontálně a 150 m vertikálně. Nahoru nevede turistická trasa a pod půl metrem sněhu samozřejmě nebyla ani ta špatná cesta vidět. Nezbývalo, než se brodit ve sněhu a prostě se tomu postavit čelem. Nahoru to podle Garminu trvalo půl hodiny. To je rychlost krásný jeden kilák na hodinu a místy jsme toho měli oba opravdu dost. Nahoře jsme ovšem měli oba obrovskou radost ze zdolaného vrcholu. No a samozřejmě, já tam šel taky pro kešku, že? Celou cestou jsem si doufal, jestli bude vůbec pod sněhem k nalezení, atribut "nelovitelné v zimě" dával samozřejmě znát, že dost možná utřu nos. To by ovšem znamenalo, že sem půjdeme ještě jednou, což třeba opravdu půjdeme, v létě... No keška je naštěstí v hromadě kamenů s trigonometrickým bodem. Takže stačilo hromadu odhrabat a použít (díky bohu za něj) čaj z termosky k rozlepení kamenů. Měl jsem štěstí, identifikovali jsme ji docela rychle a podařilo se ji vyprostit. Takže bodíček jistej!

600 výškových metrů na necelých 5 kilometrech, teplota pod nulou, prodírání půl metrem sněhu. Byl z toho docela zaslouženej výšlap, ale toto mě prostě baví, #sorryjako...taky jsme se pak jako odměnu hezky naobědvali.