Z Bumbálky přes Vizovické vrchy až skoro do Zlína

Nejedná se sice o společnou aktivitu s manželkou, ale přes to si myslím, že si zaslouží alespoň malou zmínku na našem blogu.

Pomalu se stává tradicí, že se ve složení já a kamarádi Čenda, Králík a Zdenál, který je taktéž postižen geolokační hrou, vydáváme alespoň jednou ročně na nějakou více méně třídenní túru. Jak to teď píšu, uvědomuju si, že to vlastně není úplně pravda, protože loni jsme společně nebyli vlastně nikde, za to v roce 2022 jsme podnikli takové výlety hned dva. Na jaře, v době, kdy jsem ještě netušil, že se mi ještě ten stejný rok stanou Beskydy druhým domovem, jsme podnikli 90 km trasu s hodně přes 4000 výškovými metry v Beskydech. Začínali jsme v Bocanovicích odkud jsme přes Morávku, Lysou horu došli až do Ostravice. Poslední den jsme si pak popojeli na Pustevny, kde jsme udělali skoro 30km okruh.

Na podzim jsme pak vyrazili do Jeseníků, kde jsme si vyšlápli na Kraličák. Podnikli okruh kolem Petrových kamenů až po Břidličnou a třetí den menší procházku na Kamzičí skálu.

A tak nastala otázka, kam letos? Odpověď nám zjednodušil kamarád Franta, který se od loňského roku začal aktivně zabývat jednotlivými částmi Stezky Českem. Já si díky tomu uvědomil, jak moc mám prošlapané Beskydy a jak moc málo naopak Javorníky, které jsou v tomto případě jedním celkem. To by samo osobě ovšem bylo málo a tak když jsem kouknul do mapy, napadlo mě, že bychom to mohli třetí den protáhnout přechodem celých Vizovických vrchů. V okolí jsem tam znal akorát relativně profláklé Pulčínské a Čertovy skály a tak byla trasa jasná.

Nakonec jsme ovšem vyrazili ve třech, protože Králík těsně před akcí přiznal podezření na černý kašel a dodneška o něm nemáme zprávu a tak možná i zdechl? Těžko říct, byla to ovšem trochu škoda, protože právě kvůli němu jsme akci posunuli na čtvrtek a nahňahňali na tři dny.

Moje milovaná manželka nám udělala tak úžasný support, že nás ve čtvrtek vyhodila na Bumbálce na hranicích braťov. Obešla si s náma kousek trasy, aby z toho taky nějaký ten odkliklý kopeček (Čarták 953 m, Trojačka 938 m, Beskydek 953 m) měla a odjela na tři dny k rodičům do Hnojníka. My jsme pokračovali po Stezce Českem po hranicích se zacházkou přes Dupačku a Oselnou. Tady jsem začal litovat Čendu, který začínal mít podezření, proč se vlastně pořád škrábeme po hranici do těch krpálů, když červená vede hezky po vrstevnicích bokem. Všichni jsme si to, ale užívali.

Kousek před Lemešnou, kam si Zdenál zaběhl odkliknout kopeček, jsme si s Čendem užívali první výhledy na Beskydské kopce. Otevřeli si pivko a koukali do dáli na Lysou. Odtud jsme spadli do údolí a zase pokračovali nahoru zpátky na hřeben a kolem Hričovce pokračovali až do sedla, odkud jsme vyběhli k lanovce nad Kasárne. Tam jsme těch skoro 100 výškových metrů spadli s touhou se alespoň osvěžit jedním až třema orosenýma, ale bohužel. Všechno v rekonstrukci nebo zavřené. Začal jsem mít trochu obavu, aby naše ubytování nevypadalo podobně a abychom si večer aspoň to pívo dali. Nedalo se nic dělat, po žluté jsme pokračovali směle dál až na první dnešní tisícovku a tou byl nejvyšší vrchol Javorníku na slovenské straně, Veľký Javorník 1072 m. Následoval opravdu krásný hřeben s úžasnými výhledy přes Stratenec 1055 m, Malý Javorník 1019 a Stolečný vrch v 962 m až na Kohútku, kde jsme pro ten den končili v horské chatě Javorka. Chata lež má svoje nejlepší časy za sebou a ubytování to bylo fakt vyloženě turistický, měla ovšem luxusní restauraci, kde si dáte třeba Plzničku do vychlazeného skla a nebo naprosto úžasný řízek smažený hezky na másle. Byli jsme nad míru spokojení, brutálně jsme se nacpali a já jsem vlastně hned po sprše odpadl.

Druhý den měl být méně náročný a v rámci toho, že jsme relativně brzo vyrazili, jsme počítali, že budeme brzo v cíli. Tím byl penzion v Pulčíně. Zbytek hřebene brzy vystřídal velký padák do Papajského sedla o skoro 300 výškových níž. Jak už to v Beskydech bejvá, okamžitě potom nás čekalo stoupání zpátky a to až na vrchol Makyta v 923 metrech. Tam jsme využili přístřešek na menší pauzu a časově jsme si mohli dovolit i lehčí oběd. Odtud nás pak čekal Javornický hřeben až po Hradisko a Pulčinské skály. Využili jsme toho, že jsme ve skalách sami a jednosměrnou cestu jsme proběhli v protisměru. Ušetřili jsme tak dobře 2km obcházku. Ve skalách nás přivítala zdejší skalní kočka, která, jak se později ukázalo, patřila ke stejnému penzionu jako my. Odtud jsme to měli na ubyko opravdu jen kousek. Menší nejistotu vystřídal fajnový majitel, který nás ujistil, že jejich restaurace během dvou hodin otevře a my se dobře najíme. Mezi tím jsme s Čendem udělali nálet na zdejší ledničku plnou Radků. Večer jsme se pak dobře najedli, napili a minimálně já jsem upadl do zaslouženého kómatu.

Poslední den nás čekalo nejdelší šlapání, které se dle plánů mělo blížit ke 40 kilometrům. Koleno dostalo druhý den docela zabrat a tak jsem se trochu bál, jak budu vypadat. Moc jsem nevěřil, že to minimálně já zvládnu celé, ale trochu mě uklidňovalo, že se to ke konci dalo z hřebene na několika místech zkrátit. I tak nás čekalo minimálně ke 30 kilometrů. Ráno jsem se ovšem probral v dobré kondici a odpočatý. Pro změnu jsem zkusil koleno netlačit v ortéze a šel bez ní. Což se nakonec ukázalo jako nejlepší bezbolestná varianta. Nasadili jsme slušné tempo, které se nám nakonec dařilo držet celý den. U Čertových skal jsme se na chvíli rozdělili, protože já si šel pro keš a sešli se až někde pár kilometrů nahoře na hřebeni někde za vrcholem Krajčice. Odtud pokračoval naprosto příjemný měkoučký terén schovaný v lese, takže nevadilo, že se udělalo slušné teplíčko. První pauzu jsme udělali až u vypálené osady Vařákovy paseky a po chvilce zase pokračovali dál. Nálada i tempo byly dobré a počasí se nám začalo kazit až někde za Kláštovem, kdy se začaly honit a různě objevovat bouřkové mraky. Tady jsme jsme se v kopci poprvé míjeli se slečnou, které jsme dali technické označení "růžový podkolenky", se kterou jsme se pak míjeli skoro celý den. Těsně před křižováním silnice před rozhlednou Doubrava pak lehce sprchlo. Počkali jsme v přístřešku a pak vyrazili nahoru na rozhlednu, kde jsme se hezky občerstvili vychlazeným pivkem. Odtud už bylo jasné, že těch posledních deset kiláčků asi bez problémů dáme, protože tempo a chuť jít dál, stále byly. Někdy od Horní Lhoty hájenky už začaly docela bolet nohy, ale protože nám za prdelí začalo slušně hřmět, přidali jsme na tempa a modrou směrem na Sehrad jsme skoro vyběhli. Zase jsme míjeli onu slečnu, která nás před tím předběhla u hájenky. Zatím co ona měla namířeno až do Luhačovic, což by byl i náš původní čtyřdenní plán, my jsme pokračovali kolem Komonce dál. Doufal jsem, že půl hodina, která nám do deště zbývala, bude dostatenečná aby jsme stihli seběhnout až do Maleniska, kde na nás čekala moje milá manželka. U kostela Panny Marie Sněžné, jak kdyby na nás někdo dával pozor, se mraky rozpadly a nepadla ani kapka. My jsme tak bez problémů došli až do vytouženého cíle.