Vlk v Jizerkách taky sliboval...

Dovolená v Jizerkách byla dlouho očekávaná událost, která s sebou nenesla žádnou zásadní párovou otázku jako naše dvě předchozí dovolené v horách. (Jen pro přehled: dovolenou v Jeseníkách provázel strach a stud z „prvního sraní“ ve vedlejším pokoji, dovolená na Šumavě byla provázená zase tlakem na vzdálenostní výkonnost a já měla strach, že mě v té době můj čerstvý snoubenec utahá jako koně.) Před Jizerkami jsme všechny zásadní otázky měli zodpovězeny a veškerá párová tabu už padla. A mě tak logicky napadla otázka: co bude charakterizovat tenhle náš trek, kromě faktu, že jsme v Jizerkách ani jeden nebyli (KONEČNĚ! Není nic horšího, než cestovat s chlapem, který všude byl a všude to zná... Možná tak cestovat se ženskou, která všude byla...) Odpovědí je: poučení.

Bohužel, nebo bohudík, už 24 hodin před cestou vyšlo najevo, že Luky má na mé výkony mnohem větší nároky, než jakých je mé unavené tělo schopno v červenci ´23 dosáhnout.

Můj pečlivý budoucí manžel mi nasdílel excelovskou tabulku s návrhy tras treků na každý ze 3 celých dnů, který v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou strávíme. Když jsem se na ty návrhy den před odjezdem podívala, abych se ještě v práci naladila na dovolenkový režim, vlastně jsem se jenom nasrala... :D Důvod vysvětlím! Nejdelší naplánovaná trasa měla kolem 29 km a snad jen 700 m celkového převýšení – to papírově vypadalo dobře (zvlášť když prej: „Na Šumavě jsme toho našlapali mnohem víc!“ – pche!). Trasa vedla na několik vrcholků, které Luky vybral cíleně kvůli keškám. On hraje geocaching, já hraju Horobraní. A tak jsem si tu appku otevřela, abych se podívala, kolik vrcholků posbírám... A to byla přesně ta věc, která mě nasrala. Když jsem totiž viděla, že půjdeme kolem tolika kopečků, věděla jsem, že na ně všechny budu chtít zajít (když je to jen vzdušně 300 m od toho přes který je trasa naplánovaná). Zároveň jsem si ale uvědomila, že to nebude zadarmo, a že z naplánovaných 29 km bude najednou 34 km, a já už po prvních 20 km budu se silami úplně v prdeli a vlastně konec treku budu tak vyřízená, že už nikam jít nebudu chtít. Zacyklila jsem se v takových pocitech, že bylo snadnější to všechno vypnout a dál nezkoumat. 

Kolegové v práci občas říkaj, že nemá smysl se z věcí předposírat,  a pak Luky přece ví co dělá, ne? Vždyť jsem si řekla o to, že bych chtěla vidět protrženou přehradu na Bílé Desné, a že bych si přála i den s trochou relaxu, protože jsem fakt unavená...

No... kdybych použila hlavu došlo by mi, že jsme v Jizerkách 3 plné dny a Luky naplánoval 3 celodenní treky (teda vlastně 4, jeden byl rezervní). Jenže to mi nedošlo. A tak bylo na problém zaděláno.

Protože z chvil, kdy se nikdo nechtěl zabít, nechtěl zabít někoho nebo nebyl někým málem zabit, se nikdy nestanou skvělé historky, náš výlet na protrženou přehradu na Bílé Desné nebudu komentovat jinak než – zajeďte se na to podívat ale držte se na vyznačených stezkách.

První den Lukyho řádění v Jizerských horách začal mírným zklamáním nad hotelovou snídaní, jejichž milovníky jsme, ale tentokrát jsme se výběrem ubytka moc netrefili. V penzionu, kde jsme byli ubytovaní ke snídaním přistupují velice rodinně, takovým tím moderním „zero waste“ přístupem, který by byl sympatický, kdybych se netěšila na to, jak budu řešit dilema, jestli chci po míchaných vajíčkách a párečcích a klobáskách i šunku, sýr a tu luxusně vypadající buchtičku. No ani piču... Dostali jsme obložený talíř, uvařené vajco, zeleninu a kousek buchty nebo palačinku. Žádný švédský stůl se nekonal... Ale kafe bylo skvělé! Nicméně, napapkaná jen tak akorát a v tu chvíli ještě pořád natěšená jsem vystupovala z auta ve svých „nových“ trekových botách, o kterých jsem si myslela, že jsem je už rozchodila... Hups, ani hovno! A druhé boty na přezutí jsem si nechala v autě, protože... Já vlastně nevím, protože jsem pipina? Jako takhle... zalepit si pacinky mi vlastně moc nepomohlo, protože po 15 km mě už tak kurva bolely nohy, že jsem se Lukyho párkrát ptala jestli mě nevezme na záda. (Nechtěl, protože jsem prý moc těžká... Hulvát). Čím víc našlapaných kilometrů mi ukazovaly hodinky, tím mi exponenciálně ubývalo množství energie, přibývala bolest nohou a přímoúměrně klesala dobrá nálada. Čím výš jsme byli, tím víc kamenitý terén kolem nás byl a mě se častěji a častěji do hlavy toulala myšlenka: v kamenech a skalách žijí hadi a já hady nerada. Se svým problémem a strachem z hadů jsem Lukyho seznámila. Argumentoval mi tím, co by tak vysoko v horách dělali hadi... Po chvilce uvažování jsem mu řekla, že sem třeba taky jeli na dovolenou! Nevím, jestli si v tu chvíli myslel jestli jsem vtipná nebo jenom blbá, ale měl touhu poplácat mě chlácholivě po vlasech a říct ať už nemluvím a pěkně šlapu. Čím víc jsme toho našlapali, tím míň mě začaly místa, na která jsme došli zajímat. Prostě to zas byly další kameny na sobě, další shluk stromů co tvořil stín a další borůvkové keře na kterých nebyly žádné borůvky... Takové to, když už se přejíte té krásy kolem Vás, tak přestane být zajímavá. Když to shrnu – díkybohu za to že v jednu chvíli přišla bouřka a Lukymu nateklo do bot, protože nebýt toho, šlapali bychom tam určitě doteď. Mě se pak s vidinou posledních 5 km šlapalo o něco málo líp. Luky do mě pravidelně cpal cukr, začal mě víc objímat a jen se shovívavě usmíval, když jsem mu navrhovala ať mě raději utratí... Nakonec z toho byl 28 km trek s celkovým převýšením 773 m. 

Utahal mě jako kotě!

Druhý den Luky nazýval jako "odpočinkový" s tím, že si zajedeme na rozhlednu a pak je celý den v mé režii. A tak jsem nám namyslela krásnou 8 km procházku po Hejnicích a Lázních Libverda. To jsem si ale ještě naivně myslela, že to k něčemu bude... No, vlk taky sliboval...

Jen co jsme sedli do auta, začal Luky realizovat svůj ďábelský plán, který mu zafungoval. S logickým argumentem – teď jedeme na rozhlednu, kolem které pojedeme i poslední den, takže teď zbytečně zabijeme třičtvrtě hodiny v autě cestou tam a pak zpátky... Ale lepší by bylo, když rozhlednu necháme na sobotu a dneska si zajdeme na Smrk! Nenávidím, když má pravdu, a svůj plán má podložen logikou a praktičností. Nenávidím to! Takže mi nezbývalo nic jiného než říct: „Jo, máš pravdu... Jít dnes na Smrk je lepší než v sobotu!“ (Ušil to na mě perfektně!) Už už chtěl obracet auto a jet na parkoviště, které je „hned tady za rohem...“ protože není čas ztrácet čas! 

Jako takhle... vraceli jsme se na ubytko, protože já se potřebovala převlíct, měli jsme jen jeden batoh, svačinku s bídou pro jednoho, a já začínala být nasránek! Technicky (ale ne psychicky) připraveni jsme dojeli na parkoviště, kde se nás paní na parkingu zeptala: „Jedete na single traily nebo na Smrk?“ Jenže já ji ve svém rozpoložení slyšela se ptát: „Jedete na sigle traily nebo na smrt?“ Takže jsem samozřejmě nabručeně zamumlala: „Na smrt...“ a tvářila se jako boží umučení.

Luky to stále snášel statečně. Usmíval se a podle mě ho to i vnitřně těšilo. Radoval se, že jeho ďábelsky vychytralý plán vyšel, ale přece jen... Miluje mě, a tak se snažil mojí špatnou náladu nějak zmírnit. Naši pocitovou ambivalenci vycítila i ta paní na parkingu a ukázala na kiosek se slovy, že tam se můžeme občerstvit a koupit si něco dobrého na cestu. Slečna v kiosku, kam jsme zamířili, si po našem odchodu musela říkat, že my dva jako pár absolutně nemůžeme fungovat. Já totiž po jejím milém pozdravu a dotazu „Co si dáte?“ vyštěkla: „Alkohol!“

Zkrátím to... Luky mi koupil proseco a slečna se ještě zajímala po jaké stezce se na Smrk chystáme. Upřímně, její prohlášení že nahoru taky raději chodí po modré, která je sice kratší ale prudší a kamenitá, mě vůbec neuspokojilo. A Lukyho kulišácký výraz a provokativní řečičky o tom, že má naplánovaný okruh, ze mě udělal na následujících 5,55 km děsnou krávu. Jediné co mě hnalo kupředu (krom Lukyho už klasické fabulace, že celý výlet má jen 8 km dohromady tam i zpět - já vlastně nevím, proč jsem mu to věřila) bylo to, že jsem viděla jak se mu taky občas trochu těžko jde. A zcela výjimečně jsem měla radost, když kešku cestou nemohl najít na první dobrou a nadával. Měla jsem pocit, že vesmír se vrací do rovnováhy a oplácí mu to jeho věčné zaokrouhlování vzdálenosti.

Vše se dostalo do pořádku až nahoře na Smrku, po vypití proseca, spapání sušenek, při čekání na Lukáše, který další kešku (zase) nenašel. Zatímco on hledal, já pila, jedla a koukala na tažného koně, který někomu sežral svačinu. Společně jsme se pak šli nahoru pokochat výhledem na nádhernou krajinu pod námi. Nakonec jsem se kochala jen já, protože rozhledna se na vkus mého milého až příliš kývala ve větru, a tak mě tam nechal a šel počkat dolů.

Dolů pod rozhlednu jsem za ním došla už jako miloučké koťátko, omluvila jsem se za to, že se celou cestu nahoru chovala tak, že jsem si spíš zasloužila utopit ve splavu. Čtvrtek už nemělo co zkazit. Luky mě pozval na oběd, já se klasicky přecpala: žebra zapíjela Aperolem a pak to dopráskala zmrzlinou. Den už nemohl být lepší... Ale byl! Luky prohlásil: "Tak a celý den můžeš pít, já budu řídit!" Rozkaz!

Třetí den – konečně poučena ze všech svých chyb jsem se vybavila 2 páry bot – sandály a teniskami. Luky, poučen zase ze svých chyb, nastavil pravidlo, že za každý ušlapaný kilometr dostanu vřelé objetí. To byl deal, se kterým nešlo nesouhlasit. Fungovalo to. Když se zeptáte na jeho verzi, bude vykládat jak jsem po prvních 3 km (z nichž 2 byly mimo vyznačenou turistickou stezku a byly to jen stopy v borůvčí a trávě vyšlapané od srnek) řekla, že už jdu na morál. Nebudu machrovat – moje síly byly jak na horské dráze. Nakonec z toho bylo krásných 27 km, během kterých se nestalo nic divného. Jen Luky na ex vypil jednoho Krakonoše, já se asi milionkrát přezula, brodili jsme se stezkama, po kterých lidská noha už dlouho nešla. Z vyhlídky na Krkonoše jsme poslali zamávání Ondráčkům, kteří tam zrovna byli na dovolené a prostě jsme šlapali a šlapali.

A teď při zpětném hodnocení jsem ráda, že jsme za celé 3 dny nepotkali na treku ani jednoho zkurveného hada a ti dva, které jsem viděla, ze před mýma očima zjevili až v sobotu – v odjezdový den, a to ještě s relativně uctivé vzdálenosti (k mé smůle byli furt tak blízko abych je viděla).

No a tak vlastně proběhla naše poslední dovolená, na kterou jsme jeli jako Nováková & Ondráček. Bylo to krásné, bylo to náročné, ale stálo to za to.