Stezka Českem - Bílé Karpaty

Stejně jako loňská pasáž Stezky Českem – Beskydy-Javorníky tak i letos jsme vyrazili ve stejné sestavě s mudlo kamarádem Čendem a horobraníkem Zdenálem. Pasáž Bílé Karpaty jsme plánovali již na loňský podzim a v té době se k nám měla přidat i moje manželka, která si podobné dobrodružství chtěla zažít taky, a která nám loni v Beskydech udělala skvělý support. V té době jsme tento trek dvakrát zrušili převážně pro prudké změny počasí a jednou pro záplavy, které na podzim Česko ochromily. O to víc času bylo na plánování a tak z původního plánu, že tady je jediná možnost na těžko, se vyklubal solidní plán i s přespáním. A protože moje manželka mezi tím stihla otěhotnět, vyrazili jsme letos bez ní v původní sestavě, protože takto dlouhé etapy už nejsou pro těhulu.

Původní plán startovat až po obědě z Nedašovi Lhoty, který by byl dost smělý a 30 kiláků za odpoledne by bylo hodně na knop, jsme vyměnili za dopolední příjezd vlakem do Brumova, odkud jsme po žluté začali stoupat na hřeben a plánovanou trasu odkud se nám otevíraly první výhledy. Také se nám, ale začalo kazit počasí, sem tam sprchlo a víc než výhledy jsme viděli mlhu. Hodně rychle se to ovšem měnilo. Znalost finální lokace krabičky, protože owner kamarád, nám umožnila si ještě několikrát lehce upravit trasu. Což nám rozhodně neubralo na celkových kilometrech, jen to logisticky lépe vycházelo a mohli jsme si sem tam vybrat jiné oblíbené lokace. Zatím, co Zdenál si hned na začátku udělal menší zacházku na Chmelovou, my s Čendem jsme pokračovali nekonečnou Sidonií dál, protože jsme potřebovali na ubytko v Kochavci, což se ten den ukázala jako jediná ideální možnost, dojít v rozumnou hodinu. Ve Vlárském průsmyku to pak bylo rychlé jídlo i pivo a pak táhlé stoupání na Javorník. Z červené jsme s Čendem udělali pár zkratek za šipkou, které byly možná kratší, za to výrazně horší a zcela určitě na víc času. Zdenál ten už nás ten den nedohnal, což v rámci toho, že chtěl spát v lese, ničemu nevadilo. Vrchol Javorník překvapil, jak moc je utopený v lese, za to dál a dál se otevíraly krásné výhledy a i počasí dostávalo daleko příjemnější formu. Konečně jsme měli radost z pěkného počasí a hor a těsně za vrcholem Peňažná jsme začali s Čendem padat do vesnice, kde nás po 32 kilometrech a přes 1200 výškových metrech čekala zasloužená postel. S ubytováním byl stejně problém, protože jsme došli pozdě, ale nakonec se zadařilo.

Druhý den brzy ráno, po rychlé snídani z vlastních zásob, jsme startovali znovu do mlhavého počasí. V noci docela pršelo, což nám hlásil i Zdenál, který spal nahoře na Peňažné. Ráno se přesunul k prameni Olšavy, kde na nás čekal. S Čendem jsme si to hned ráno udělali zážitkové a nahoru na modrou jsme to zkusili zkrátit přes pastviny, abychom nemuseli stejnou cestou z Kochavce zpátky nahoru na hřeben. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával a to byly ohradníky, které blokovali jedinou cestu, která v mapách nahoru byla. Kvůli krávám a hlavně pak kvůli docela divoce vypadajícím býkům, jsme to museli lehce obcházet, ale nemuseli jsme se nakonec úplně vracet, což bylo fajn. Asi po hodině jsme byli na domluveném srazu se Zdenálem a společně jsme pokračovali dál. Po rychlé domluvě, jsme se rozhodli do Žitkové pokračovat po červené, než padat na žlutou do údolí. Toto rozhodnutí se později ukázalo geniálním, protože nás z této trasy zlákaly ukazatele na odpočívadlo u Hajtmanů, kde jsme strávili krásnou snídani s domácím pečivem, buchtama, kafem a samozřejmě taky pivkem a s domácí kořkou jako bonus na závěr. Toto místo musím jednoznačně doporučit a viditelně je velmi oblíbené, protože lidí tu bylo hafo. Ten den nás čekalo jen něco přes 20 kiláčků a tak nebylo kam spěchat. Cesta do Hrozenkova i následné stoupání po žluté na horskou chatu Vyškovec, kde jsme ten den měli cíl, bylo pohodové a fajn. V chatě jsme byli hodně brzo, abychom stihli hromadu piv, super večeři a u toho sledovat i hokej. Výhledy ze zahrádky této chaty jsou k nezaplacení, a i když bylo sotva pár stupňů nad nulou a hodně foukalo, neodradilo nás od chvilkových posezeních. Co nás překvapovalo víc a víc, byla všude přítomná Plzeň, což min. v Sidomii, kde je 5 a půl obyvatele, docela překvapilo. V cíli druhého dne to bylo lehce přes 20 kiláčků a 800 výškových. Byli jsme rádi, že na nejtěžší a nejdelší úsek máme dostatek času na regeneraci a odpočinek. Tak jak jídlo bylo na chatě Vyškovec super a kuchař, když pominu, že to je notor, vaří skvěle, ubytování je slabší a člověk nedostane ani ručník. Přístup a prostřední ale domácí a hřejivé. Takže jsme rozhodně odcházeli spojení, ale rozhodně doporučuji zvážit ještě pár kiláků popojit. Možností ubytování je víc.

Třetí den nebyl jiný. Ráno mlhavé, deštivé, výhledy žádné. Tady jsme pak udělali asi největší změnu oproti stezce Českem a raději se inspirovali trasou Via Czechia, která pokračuje po zelené, což mi dává větší smysl. Je to asi o tři kiláčky kratší, za to stoupání je tady o pár set metrů víc. A my máme rádi dobrodružství. Primárně jsme se, ale chtěli podívat na rozhlednu na Velkém Lopeníku a jednoduše i keší bylo cestou o něco víc. Tam se nám během několika minut změnilo počasí o 360 stupňů. Mlha se roztrhala a udělalo se hezky. A tak další cesta kolem Březovské kyselky a přes Novou horu utekla opravdu rychle. V Květné jsme pak využili možnosti dokoupení zásob a napumpování se cukrem. Stoupání na Velkou Javořinu bylo nekonečné a místy drsné, ale společnost tady kačerovi dělá neskutečné množství keší, což nakonec začne spíš vadit. Nahoře nám pak udělala radost otevřená Holubyho chata, kde jsme si dali nejen oběd, ale taky pár (zase Plzeňských) piv a dezert s kávou jako bonus. Časově nám to šlo dle plánu a tak jsme mohli na chatě hodinku pobít a já jsem pak vyrazil s menším předstihem dolů. V plánu totiž bylo sebrat další část série Bělokarpatské hřebenovky. Cesta dolů hezky utíkala a keše začaly zase spíše nudit. Kluci mě relativně rychle dohnali a tak jsme v aktivním hovoru postupně padali až do Nové Lhoty, kam jsme dorazili hezky hodinu před odjezdem busu.