Pustevny a Javorový

Trek na Pustevny a Javorový byl naplánován jako součást house párty v Hnojníku na konci léta.

Je to vlastně docela úsměvné... Chodili jsme spolu s Lukym pár měsíců, měli jsme za sebou sice už jednu úspěšnou dovolenou v horách, ale tohle bylo trochu jiné... Společně jsme se rozhodli uspořádat párty v domě mých rodičů, kteří samozřejmě nebyli doma (ale měli jsme to povolené!). Lukáš byl do té doby v Hnojníku jen dvakrát, a pořád se tam cítil jako u cizích (rozhodně si ještě se samozřejmostí jako dnes nechodil do sklepa pro lahváče na kocovinu, nebo do garaže ]ano, vím že se garáž píše s dlouhým á, ale takhle to Luky opravdu říká a tvrdí, že to tak říkám i já, ale nemluví pravdu] si jedno malé načepovat ještě před obědem). Byla to pro mě vlastně trochu výzva. Nikdy jsem velkou párty doma nepořádala, a tak to byla trochu premiéra. Ale byli jsme na to dva a ono to vyšlo!  

S pohostinností sobě vlastní jsme našim kamarádům připravili snad ty nejlepší podmínky pro odpočinek. Jestli se nám to povedlo už musí říct oni. Luky vzal pivo od svého oblíbeného pivovaru Obora, z Brna jsme sbalili kávovar, abychom své přátelé potěšili Espresso-tonicem (což byl náš nápoj léta 2022), a měli jsme připravené všechno možné na gril.

V rámci zábavných aktivit jsme si připravili 2 výlety na 2 dny.

Ten první byl na Pustevny – jak říká Lukáš, jedno z nejkomerčnějších horských míst v republice. Vyráželi jsme klasicky z parkoviště v Trojanovicích a vzali to po zelené přes vrchol Mjaší (902 m n.m.) nejdřív na Radhošť (1129 m n.m.). Na Radhošti, po jednom zaslouženém pivu jsme se na chvíli rozdělili na 2, no vlastně na 3 skupinky. Část výpravy zůstala odpočívat na Radhošti, a my ostatní jsme si ho seběhli na Velkou Polanu (981 m n.m.), kde jsme se cestou ještě trhli na „holky“ a „kluky“. Zatímco my holky jsme pokračovaly na Polanu, kluci se někde ztratili v lese, když v nějakých skalních průrvách zase hledali schovanou svačinovou krabičku s bločkem a tužkou. Sejít na Velkou Polanu bylo docela v klidu, ale vyšlápnout si to kolmo na vrstevnici zpátky na Radhošť mi málem způsobilo srdeční zástavu.

Po úspěšném shledání na Radhošti jsme se po hřebenovce vydali na Pustevny, kde jsme se těšili na pořádný oběd. Nemohla chybět zastávka u sochy Radegasta a povinné pivo. Bylo krásně teplo, takže se šlapalo i pilo jedna báseň.

Napapkaní a spokojení jsme pokračovali po červené dál, přes Tanečnici (1084 m n.m.), Zmrzlý vrch (1043 m n.m.) až na Nořičí horu (1047 m n.m.). Jelikož jsme se tou dobou už pohybovali mimo značenou turistickou stezku, bylo to místy trochu dobrodružné. Ale po aktuální zkušenosti z Jizerek – to co je v mapy.cz čárkovaná stezka v Beskydech, je v Jizerkách stezka pro srny.  Takže jsme si neměli naprosto na nic stěžovat – stezka byla pořád vidět jen terén okolo nás byl trochu divočejší. Z Nořičí hory nás už čekal sestup dolů do Trojanovic k autu. V nohách jsme měli krásných 17 km a celkové převýšení nějakých 835 m. Bylo to akorát, ještě nás čekal druhý den.

Na druhý den, den odjezdu zpátky do Brna, jsme si dali výšlap na Javorový, aneb jak říká Luky: na Javorovy. (Zní u toho trochu jako ruský mafián, ale obhajuje se, že to tak říkám i já. Nemyslím si...). Vyráželi jsme z Gutů po modré. Stoupání to bylo šílené. Naštěstí nám trochu pršelo, takže jsem se mohla vymlouvat na to, že nejsem zpocená ale zmoklá... Ne že by to teda něco měnilo. To stoupání Gutským peklem (skutečně se to tam tak jmenuje) bylo vražedné. Funěla jsem do kopce jako parní lokomotiva a jen závistivě sledovala záda zbytku naší výpravy. K výrazné změně v mých pocitech nedošlo, ani když se z modré turistické stala žlutá. Nicméně, jakmile jsme se dostali do nadmořské výšky 900 m n.m. šlapalo se mi už mnohem líp. Před samotným Javorovým jsme si dali krátkou zacházku na vrchol Šindelná (1003 m n.m.) a pak se vrátili na samotný Javorový (1032 m n.m.). Z něj jsme pak už zase po modré sestoupili na Malý Javorový (947 m n.m.), kde jsme si dali posilňující polívku a pivo v turistické chatě. Byli bychom i měli krásný výhled na Třinecko, ale to by nesměla být mlha jak cyp. Naštěstí se po pár metrech sestupu po sjezdovce mraky trochu rozestoupily a my i něco viděli. Seběhli jsme to po sjezdovce až zpátky na turistickou a svižným tempem se vrátili zpět do Gutů k autu. Našlapáno bylo skoro 16 km s převýšením 625 m. Byly skoro 4 odpoledne a byl pomalu čas vyrazit zpět do Brna.

V Hnojníku jsme jen zakryli stopy našeho řádění – ne že by to šlo, při našem večerním sedánku se nám podařilo rozbít dlaždice obložení schodiště a podesty. Někdo tvrdí, že je to proto, že nebyla dlaždice pořádně přilepená, někdo si myslí, že to byl zmršený atentát na Lukáše, kterému to málem spadlo „na hlavu“... Ať tak či tak, nikdo nepřišel k úhonu.