Přes Prašivou na Godulu

S Lukym máme uzavřenou férovou dohodu: na konci každého víkendu v Hnojníku půjdeme na výlet do hor. Výlet je jeho cena za prosezený víkend u grilu a piva. (Jestli si říkáte, že není normální, když se mu tenhle ryze venkovský relax nelíbí, je vidět že ho moc neznáte... Lukáš je člověk, který musí mít pohyb. Je trochu jako kolibřík: kdyby se přestal hýbat, umřel by. Až jednou, a dej Bůh abych se toho raději nedožila, nebude moct Luky na hory, stane se z něj starej nabručenej dědek, kterého bude snadnější zastřelit než vystát...) A to na něm miluju... Chodit s ním po horách, nebo jezdit na kole je prostě zábava a já se ráda bavím! Když teda zrovna nemám kocovinu.

Ale zpátky k našemu naplánovanému přechodu přes Prašivou na Godulu. Tenhle trek jsme vlastně plánovali spolu. Nechci si přičítat kredity za skvěle naplánovanou trasu, ale nemůžu se nepochválit za to, že jsem vlastně navrhla, abychom výlety na oba tyto kopce spojili do jednoho výšlapu. Na obou kopečcích jsem totiž byla několikrát (pravda, že počet výstupů lze spočítat na prstech), a tak se docela považuji za znalce místních poměrů - minimálně z hlediska toho, že vím jak se pod ty kopce dostat. A tak jsem naplánovala hrubý itinerář: z Hnojníka vlakem do Dobratic, z Dobratic na Prašivou a přes kopečky na Godulu, z Goduly sestup do Komorní Lhotky odkud pak zpátky do Hnojníka.

Využili jsme ochoty mých rodičů a nechali se autem přiblížit k vlakovému nádraží v Hnojníku. Nabízeli jsme jim, že se k nám můžou přidat - počasí nám celkem přálo, nepršelo a na počátek dubna bylo docela dobře. Nechtěli, a tak jsme vyrazili sami. Když se zamýšlím zpětně, byl to jeden z těch treků, kdy nedošlo k žádným významným dramatickým událostem, které by se vryly do paměti, takže by se to dalo popsat, jakože to byl docela nudík. Ale když se zpětně dívám na fotky a na to, jaké blbinky jsem zvládla cestou dělat, očividně jsme se dobře bavili. 

Od určité nadmořské výšky nás doprovázel sníh a led, který přidával naší cestě na náročnosti. Dalším naším problémem byly přeplněné bříška z oběda v horské chatě Prašivá, kde to teda pěkně praskalo ve švech. Takže se logicky poté šlapalo o něco hůř. Ale šlapalo to...

Má osobní krize přišla u chaty Kotař, kde se přede mnou objevilo stoupání na vrch Lipí (jen pro představu to znamenalo překonání 100 výškových metrů na vzdálenosti cca 400 m). Měla jsem jen 2 možnosti: vydrápat se pro Horobraní nebo se na to vysrat (protože Lukáš si tamní vrcholovou kešku odlovil, když byl v Beskydech s klukama) a obejít vrchol po červené. Zvítězila moje lenost a vrchol Lipí jsem bez výčitek obešla a v dobré náladě jsme se přes Ropičku a Křivý dostali až chatě Ondráš na Goduli. Tam na mě zavanula nostalgie, protože chata jako taková a její okolí od dob, kdy jsem tam se základkou chodila na školní výlety, prakticky zůstala zakletá v pozdních devadesátkách. Někdy je fajn, když věci zůstávají jak jsou, ale tady by to nějakou modernizaci už krutě potřebovalo. 

Sestup dolů už byl svižný - ono po tom asfaltu nás nic moc nezdržovalo a mě hnal hlad... Luky po mě cestou sice hodil toust, takže jsem tu nejděsivější bestii v sobě nějak uchlácholila, ale stejně... Nebylo radno si zahrávat. Navíc jsme spěchali na autobus. A stihli jsme to úplně na pohodu.