Přechod Broumovský stěn

Vytvořili jsme si s Lukym fajn tradici, a sice že po každé oslavě bude následovat výlet, jejíž platnost jsme rozšířili na oba kouty, ve kterých se má rodina nachází. A tak nechodíme na treky jen do Beskyd, ale rozšířili jsme výletování i na okolí Broumova, kde se usadila moje ségra Peťa.

První zářijový víkend jsme vyrazili do Broumova za účelem účasti na křtinách naší (zatím nejmladší) neteře Zity. Sobota byla věnovaná křtinám a rodinnému setkání a na neděli byl naplánován přechod Broumovských stěn od Božanovského Špičáku až po Honský Špičák. Ale nebylo by to ono, kdybychom nestartovali s mírným hendikepem. Jak je u nás zvykem, Luky se nevyspal a já měla kocovinu. Tyto dva stavy spolu můžou, ale nemusí nutně souviset. Nicméně, GARMINy nám ukazovaly stavy Body battery na úrovních 5 a 16 - můžete si tipnout kdo měl kolik... 

Když nás mí rodičové vezli nejdřív pod Honský Špičák, kde jsme nechávali auto, snažili si Lukyho přesvědčit, že nejsem ve stavu, kdy to zvládnu... Nemůžu říct, že bych měla sílu oponovat... Ale když můj taťka prohlásil, že by mě Lukáš měl trochu šetřit, aby mu mě vůbec dal, už jsem se zvládla ozvat s námitkou, že mě se ty výlety vlastně moc líbí a chci je taky. Pravda, že únava v mém hlase a fakt, že jsem Lukymu dřímala na ramínku, nepodporovala obsah sdělení slov, ale myslím, že je to přesvědčilo, protože nás dovezli pod Božanovský Špičák, který byl prvním z celkem 9 vrcholů (s Horobraním), které byly v plánu. 

Při prvním (a pravda že i jediném největším) stoupání měl Luky snahu dát mi přednášku o tom, že bych se měla zamyslet nad tím jak piju. Po 15 výškových metrech to vzdal a přijal mou žádost ať si rady nechá pro někoho, kdo si z nich něco vezme... Po 4 km z celkových cca 22 (a podotýkám, že tentokrát jsem věděla, že to opravdu bude cca 22 km) byl alkohol z mého těla zcela spálen a nutno říct, že to bylo dobře. Lesní terén totiž záhy vystřídalo kamení a balvany a naše tempo chůze se náhle snížilo, přestože jsme šli skoro po hřebenech.

Přechod Broumovských stěn nám tak nezabral odhadovaných 5-6 hodin ale spíše 6-7... Ale to by nebylo ono, kdyby Luky někde v odhadech neustřelil (což je něco, co na něm miluju a nesnáším zároveň!). Nedá se ale říct, že by nám to nějak vadilo... Jen jsme měli už trochu hlad, docházela nám voda a plánovaný oběd na turistické chatě Hvězda bohužel nevyšel (celé září tam každoročně mívají zavřeno kvůli posezónní udržbě, ale to jsme se samozřejmě dozvěděli až tam). Zachránil to ale kiosek a obložené rohlíky, které jsem ráno v nejhorším píku své kocoviny nachystala než jsme vyrazili. Celkový dojem z tohoto přechodu ruinovaly jenom moje hodinky, které se vybily u vrcholu Panna asi 2,5 km před parkovištěm. Nějakou chvíli jsem měla vážně temné myšlenky, jímala mnou zloba a vztek na sebe samu, že jsem si hodinky nenabila na 100%. Luky si samozřejmě musel přisadit a zkontroloval stav baterky na svých hodinkách, aby mi pak důležitě oznámil, že on je má už taky skoro vybité... Že prý pouze 11% a že mu vydrží už jen 3 dny... 

Jako největší challenge se ale ukázala cesta domů. Ono to není zrovna kousek, ale Luky nás oba dovezl do Brna jak nejrychleji to šlo. V tomhle si ho cením úplně nejvíc - je na něj spolehnutí a vím, že se mi s ním nic nestane...