Po královské cestě na Pico Grande

Pico Grande aneb grand finále našich výšlapů po Madeiře. Bez pochyby nejzážitkovější, nejdrsnější a nejkrásnější kopec celého ostrova a to i přes to, že není zdaleka nejvýš. Cesta na jeho vrchol je ovšem nejnáročnější, ale lehce, dosažené věci, nemají přece žádnou cenu.

Vrchol Pico Grande je přímo ve středu ostrova a z nadmořské výšky 1654 metrů nabízí úchvatné 360 stupňové panoramatické výhledy. Existují tři trasy, které vedou na tuto horu a jsou bývalou královskou obchodní cestou. Z Bocca do Corrida, kterou jsme zvolili, z Curral das Freiras a z Boca da Encumeada, která je ovšem dlouhodobě neprůchozí. Ve všech třech případech Vás čeká stoupání blížící se 1000 výškovým metrů a v jednom případe o dost víc.
My jsme nakonec z časových důvodů zvolili tu nejjednodušší cestu, ale ať už zvolíte kteroukoliv, nebudete litovat. Čeká Vás divoký horský terén, neskutečné výhledy a ochutnáte pravou madeirskou horskou atmosféru.

Madeira (vlastně stejně jako Česko), má většinu horských oblastí neskutečně upravenou pro shnilé turisty. Dojedete autem často až pod kopec anebo Vás čeká krásný kamenný chodníček, zábradlí a pohodová cesta, kterou můžete absolvovat klidně v žabkách. Jmenovitě například Pico Arieiro a nebo i nejvyšší vrchol Pico Ruivo. Pico Grande je ovšem jiná liga. Potkáte tu jen opravdové a odhodlané turisty a vystoupat až na vrchol už je přece jen výzva.

Na posledním úseku cesty, kde se sbíhají všechny tři trasy na vrchol, Vás čekají řetězy, prudké stoupání a cesta po úzkých okrajích hory. Krásné výhledy na údolí jeptišek, vodopády, který tečou přes cestu, suťovitá klikatá cesta. Jde lehce do tuhého a tento poslední kilometr Vás čeká skoro 400 výškových.

Nám se v tento okamžik znovu a znovu střídá počasí. Hustý déšť a vítr přidává na extrémnosti výstupu. Hustá mlha ale i krásná duha. To vše na vrcholu střídá azuro, které nám pak vydrželo na celou cestu zpátky. Na samotný vrchol sopky, posledních pár metrů už se vydá opravdu jen pár nadšenců. My jsme nahoře nakonec potkali relativně velké množství lidí, ale úplně nahoru jsem šel ještě s jedním borcem jenom já. Tam už je to lehčí ferrata s řetězy, které, ale v případě mokra stejně moc v jistotě nepřidají. Těch posledních pár metrů, na kterých jsem stejně viděl velký hovno, už jsem si v duchu říkal, proč musím mít všechno. Dolů to bylo ještě horší, člověk jde pozadu do prázdna a husté mlhy.

Byl to zážitek, ne úplně pozitivní ale za to intenzivnější. Byl jsem moc hrdej hlavně na Janu, že přes obrovskej strach a obavu to dala až na horu. Cesta dolů byla rychlá, pohodová, s pěkným počasím a výhledem. Radost z toho, že jsme první, kdo splnil horobranickou výzvu na 20 vybraných kopců Madeiry, se dostavila až u auta. Neskutečně jsem si to užil a při pěkným počasí by to byla vlastně docela dávačka.