Nýdecká sedmička [N7]

Rozhodnutí zúčastnit se této sportovní akce (nesluší se říkat závod, protože samotná akce jako taková neměla žádný hromadný start) výjimečně nebylo z Lukášovy hlavy, ale přišla jsem s tím já. Navedla mě na to moje sestřenka Verča (Verčo díky!), která mi poslala odkaz s dotazem, zda bychom se chtěli taky zúčastnit. Když jsem návrh přednesla doma, chvíli se zdálo, že Lukáš pukne nadšením a skoro okamžitě za nás zaplatil symbolické startovné.

Pro přehled Vás jen seznámím s konceptem této akce. Nýdecká sedmička (oficiální web zde) je pochod přes 7 vrcholů kolem obce Nýdek v Beskydech. Těžko říct, jestli se jedná o odlehčenou verzi známé B7, nebo jen místní nadšenci chtěli uspořádat pochod kolem Nýdku a náhodou to vyšlo na 7 vrcholů... Ono je to vlastně jedno. Tenhle trek má vlastně dvě varianty: N7 nebo N2. Verze N7 má v základu 28 km a vede přes vrcholky Ostrý vrch, Velká Čantoryje, Velký Sošov, Velký Stožek, Filipka, Loučka a Polední. Odlehčená verze N2 má jen 13 km a vede přes Ostrý vrch a Velkou Čantoryji. Je vlastně jedno, jestli se pokusíte zdolat vrcholky v pořadí od Ostrého po Polední nebo naopak, důležité je, že se zúčastníte a užijete si krásné výhledy na Nýdek nebo Polsko.

My jsme se rozhodli pro verzi N7 a svou cestu na vrchol začali přibližně v 8 ráno. Upřímně, už první kopec mi dal docela zabrat... Vlastně jsem pochopila, proč má Ostrý vrch v názvu slovo „ostrý“. Naštěstí jsem byla ještě plna sil takže byla vůle i energie pokračovat až na Velkou Čantoryji. Cestou na ni jsem měla stále na paměti náš snad jediný rodinný výlet na hory v dětství. (Odbočka ve vyprávění: Bylo mi asi 10, když jsme byli s rodiči a sestrou na chatě u známých v Nýdku a na jeden den byl naplánován výšlap právě na Čantoryji. Nutno říct, že mí rodiče mají mnoho kvalit, ale horalové to zrovna nejsou... Teda aspoň od chvíle kdy si pořídili 2 dcery. A tak se nebylo čemu divit, že se taťka všech protijdoucích ptal jak je to nahoru ještě daleko. Všichni ti šťastní, kteří už měli vrchol zdolán a nadšeně zhupskávali zpátky dolů do vesnice, mu s úsměvem říkali: „Ještě tak 10 minut a už tam budete...“ To byla relativně dobrá zpráva, která taťku uspokojila... Ovšem až do chvíle, kdy po 10 minutách stále nebyl nahoře a když otázku opakoval, dostávalo se mu naprosto stejné odpovědi...) Vzpomínka na jeho frustraci mi vyvolávala úsměv na rtech a hecovala k pokračování v chůzi, přestože nám hrozilo, že brzy začne pršet. A taky že začalo... Deštík jsme částečně překonali na chatě, kde jsme si dali vynikající polévku (byl už totiž docela čas oběda, což způsobilo mírnou frustraci i mě, protože jsme byli teprve na druhém ze 7 vrcholů), ale v pláštěnkách jsme pak vyrazili dál směrem na Sošov.

Teď bych ráda pokračovala v detailnějším popisu cest i na další vrcholy, ale z mé mysli se obecně vytlačují tolik emočně nezajímavé vzpomínky, že k cestě na Velký Sošov a Velký Stožek nemám nic co bych řekla. Mám zde pouze vzpomínku na vypitou kávičku na jednom z vrcholů a krásný výhled na Wislu, který trval asi 2 minuty než se nebe zatáhlo šedými mraky, sestoupila mlha a bylo vidět úplné hovno...

A nebyl by to výlet s Lukym, kdyby naplánovaná trasa neměla nějaké ALE. Tím ALE v tomto případě byla „krátká asi 1,5km zacházka“ (takhle to nazval Luky) na vrcholy Krkavice a Kyčera pro nic jiného než kešku (a abych byla fér, já tam měla tyto 2 kopečky Horobraní). Už znám trochu Lukyho finty a fakt, že to co je u něj 1,5 km, je ve skutečnosti tak 1,5krát tolik, a to jen jedním směrem. Takže z N7, která v základu 28 km byla najednou N7 o délce 34,3 km (ale kdo by to počítal žejo :D ). Nicméně, tahle zacházka byla „výhodná“ i pro mě a já s ní souhlasila... Verča s námi toto nadšení už tolik nesdílela a po vzájemné domluvě pokračovala na další vrchol (tedy Filipku), kde si udělala občerstvovací pauzu, počkala na nás a doplnila zásoby vitamínu D. A ještě že tak! Objednala nám na poslední chvíli každému po pivu, protože nás naše zacházka zdržela trochu víc než jsme čekali, a na Filipku jsme přišli těsně 10 minut před zavíračkou.

Poslední zastávky na vrcholech Loučka a Polední už byly na pohodu, ale blížila se 6 večer a tak jsme se moc nezdržovali. Můj budoucí muž by mi neodpustil, kdybych se nepochlubila svým malým selháním... (Tohle je pro tebe Luky!:) Lukáš mi na každém geomorfologickém vrcholu připomínal odkliknutí vrcholku v aplikaci Horobraní (to je pro vysvětlenou aplikace, která vám umožňuje zaznamenat návštěvu geomorfologického vrcholu, abyste si vrchol mohli "odkliknout", musíte být dle GPS nejdále 50 m od zaměřeného nejvyššího bodu) a já po každém jeho upozornění udělala otrávený ksicht a protáhla: „No jooo fuuurt, ježiši... Nejsem blbá.“ A co se na vrcholu Polední nestalo... :D Já zapomněla! Luky se mě (poučen z mých otrávených obličejů) totiž NEzeptal, zda jsem si odklikla Horobraní, a po udělaní fotek panorama před námi i nás samotných jsme prostě šli... Po 200 m jsem si ale své opomnění uvědomila a... Nebudu Vám lhát, ten jeho samolibý úšklebek a poznámka „Já jsem to říkal...“ když jsem se nahoru vracela mě trochu namíchl :D. Nu ale což... Aspoň jsem nezapomněla úplně jako na Ruprechtickém špičáku. 

Cesta dolů do Nýdku, k základní škole, se mi zdála nekonečná. Nohy mě bolely, šlapky pálely jak čert a já netoužila po ničem jiném než horké vaně a zutí trekovek. V cíli jsme dostali tyčinku, medaili a zašli si ještě na jedno poslední zasloužené pivo před cestou domů.

Byla to moje a Lukyho první účast na N7 (Verča šla už podruhé) a rozhodně jsme nešli naposled. Příští rok to třeba dáme s lepším časem (nebudem se totiž cestou stavovat na kešky ani horobraní :D tak nám to snad půjde rychleji). No a nebo půjdem ve větším počtu a bude to výzva zase jinak. Kdo ví... :)