Novomanželské publikace

Předem bych chtěl upozornit, že je tento článek plný spoilerů a tak pokud ho čte některý z geo kolegů, počítejte s tím.

Něco jsme tušili, něco se k nám doneslo a nějaké vybavení nám bylo doporučeno brát sebou na svatbu. Tak trochu jsem doufal, že všechno proběhne nejdřív v pondělí, protože neděle byla minimálně u mě hodně unavená a ve znamení polehávání. V neděli byl pak naštěstí klid a já jsem se mohl snažit nabrat znovu chuť k životu. I přesto, že jsem celý den polehával, podařilo se mi na pondělí usnout a výborně se vyspat. A tak mi Garmin po několika dnech hlásil kvalitní regeneraci. Vstal jsem natěšený na nový den. Sotva jsem stihl slézt po schodech na snídani, moje čerstvě nabytá manželka mi oznámila, že mám necelou půl hodinu čas, dát se do kupy. No moc jsem se ani neptal na, co a raději kopl do vrtule.

Po půl hodině pak pípá první keš a tak se rychle přesouváme společně s vybavením do auta a posouváme se naštěstí pouze v rámci Hnojníku. První keš (Svatba v korunách stromů), kterou si pro nás připravil náš výborný kamarád Víťan alias Derek, byla T5ka. Udělal mi obrovskou radost už jen proto, že má Hnojník konečně první T5ku, přesto, že tam mám jednu taky zaměřenou, jen to neustále odkládám. Vtipně docela kousek od té, kterou publikoval on. Každopádně jsem toto vůbec nečekal a moc nás to s Janou oba potěšilo.

Dnes řeknete si ano znova,
a utvrdíte tak svoje slova.
S přírodou jste spjati,
a taky spolu sezdati.
Vyslov svůj slib a ona taky,
před přírodnímy zraky.

Setkali jste se a teď máš ty ji a ona tebe,
už nemusíte spolehnout se na sami sebe.
Osudným dnem byl ten u dobrého piva,
viděli jste na sobě jen samé pozitiva.
Od toho dne už jen vše takhle zůstane,
a vaše láska přírodou povane.
Navždy.

Na místě jsme byli během pár minut, bylo mi jasné, že dopoledne pracovního dne a lezecká keš víceméně odstraní veškerou možnou konkurenci a tak nebylo moc kam spěchat. I tak jsem, ale doufal, že by se třeba mohl někdo přidat. Na místě nás čekal pohodový doubek, poslední dobou se mi moc nedaří nastřelovat, přesto to bylo na první dobrou. Mezi tím jsme si s Janou přečetli milý listing a došlo mi, že oba společně, tak jak si přál owner, se nahoru nedostaneme, protože jsem měl pouze jeden sedák. A tak jsem se rozhodl nachystanou cestu otestovat jako první. Nahoře jsem udělal nutnou úředničinu a udělal pár fotek. Také jsem sundal piva (která mj. pijeme ještě dnes), která tu připravil Derek primárně pro Janu. Jednu jsem tu pak nechal pro dalšího lovce.

Následně přišla na řadu Jana. Nepočítal jsem, že by dolezla až k budce, ale jde vidět, že když je motivace tak to jde. Možná se jako novomanželka začala víc snažit, možná jí ten prsten předal část mé šílenosti, těžko říct. Tak jako tak byla za chvilku až na hoře. Hodně jsem ji zespodu fandil a měl jsem radost, že to zvládla.

A protože se nikdo další nedostavil, sbalili jsme si své krámy a vyrazili zpátky na základnu. Tam jsme se, ale příliš neohřáli, protože za další půl hodinu pípá další keš (Liščí Ďury). Tentokrát 30km od nás směrem na Ostravici. Obtížnost 4 a terénní hodnocení 3.5 dávalo znát, že toto nebude na pár minut a že si slušně mákneme.

Za devatero horami a devatero dalšími horami, v tichém, malebném království bez zbytečných kydů, žila byla jedna liška. Ale nebyla to jen tak ledajaká liška. Byla to kouzelná liška ze Smrčiny. Sotva než však stačila něco vykouzlit, vyskočil z křoví nedomrlej myslivec s flintou a milou lišku zastřelil. Pif paf. Mozek na borůvčí, střeva zaháknutá o balvan. Poslední žír do mordy a konec pohádky *ičo, bo řikali, že tady je region razovity.

Jana cestou prostudovala listing a relativně brzy jsme parkovali v hotelovém areálu na Liščí stezce. Z této strany jsem na Lysou horu nikdy nešel, třeba příště, dnes to nebylo na pořadu dne. Čekal nás výšlap skoro až nahoru na Smrčinu, což bylo tou dobou skoro o 300 výškových metrů výš a skoro 3 a půl km dál. Cesta, ale utekla docela rychle, protože jsme se hned slušně zahřáli a už jsme stáli u první stáže s krásným výhledem. Tam našla Janička velmi rychle a tak jsme mohli pokračovat na dnes již lehce zarostlý místní boulder. Tam jsme se přece jen nahledali, ale povedlo se. A tak nás čekalo poslední, po nedělních deštích, relativně adrenalinové zastavení. Po chvilce váhání se přece jen zadařilo a mohli jsme jít dál, až k finále. Tam nás čekalo nelehké rozhodování, kdo do té díry vleze. Nakonec jsme usoudili, že v mém případě je to konstitučně nemožné a tak se naštěstí Janička znovu odhodlala ukázat nově nabytou šílenost a vlezla dovnitř. Prvenství bylo i na podruhé naše, nicméně ještě bylo potřeba počkat, jestli se Janička dostane i ven. I toho se zhostila na výbornou a tak nám nezbývalo, než se pokochat výhledy…

Sotva jsme zaparkovali našeho železného oře, sebrali všechno potřebné vybavení, nasadili brnění a připravili se na dlouhé putování, mihla se kousek od nás ona liška. V dáli mezi stromy jsme už zahlédli pouze její ocas, jak se třepetal mezi listy větví zdejších stromů. Těsně před tím, než se nám na dobro ztratila z dohledu, se na nás otočila a ukázala směrem k nejvyššímu vrcholu těchto kopců. Hned jsme věděli, kam musíme jít, nemeškali jsme a okamžitě jsme vyrazili vstříc dobrodružství.
První její stopy jsme našli o dost dál, ale přesně v místech, kam jsme věděli, že musíme jít. Byli jsme fascinování výhledem, okouzlil nás natolik, že jsme mlčky oba hleděli do dáli. Dlouho, vlastně jsme oba letargicky civěli. Vyrušil nás až hlasitý liščí štěkot. Zněl naléhavě. Věděli jsme, že musíme jít dál.
O kus dál jsme našli stopy souboje lišky s jinou šelmou, kočkovitou. Past na ní byla totiž zcela prázdná. Stopovali jsme obě šelmy díky kapkám krve, které nás zavedly až do nedalekých skal. Tam jsme stopu ztratili. Pokoušeli jsme se hledat, hledali jsme dlouho, až jsme málem přidali vlastní kapky krev. V poslední chvíli se nám zadařilo najít další stopy a tak jsme spěchali dál.
Bohužel, přišli jsme pozdě. Na krásném místě plném liščích děr, jsme už našli pouze stopy po posledním boji. Poznali jsme to jasně, všude se válely chuchvalce liščí srsti a krve. Po skalách, v dírách, i na větvích. Prostě všude. Sebrali jsme poslední zbytky pokladu a raději šli dál. Co kdyby se šelma vrátila?

Moc děkujeme Derekovi i Marťulimu s Neonkou za krásné keše, které si pro nás přiradili. Udělalo nám to ohromnou radost a byla nám velká čest. Připravili nám tak první krásný novomanželský společný program. U auta jsme pak zahnali největší hlad naprosto výbornou kulajdou a pokračovali zpátky na základnu, kde nás již čekalo točené pivo, pohod a klid. A pohádky je konec!