Nehostinné vrchy

Takto jsem pojmenoval náš výlet do Hostýnských vrchů, důvod se dozvíte na konci článku. Byl to jeden z dlouho plánovaných okruhů přes jednu část Hostýnek z Bystřice, přes Hostýn, zříceninu Obřany až k turistické chatě Na Tesáku a odtud po žluté až na Kelčský Javorník, kde je mimochodem nejstarší keš okresu Kroměříž. No a samozřejmě zpět do Bystřice. Tato trasa má někde mezi 25 a 30 kilometry a naordinoval jsem nám ji na první volný lednový víkend. V původně plánovanou sobotu docela propršelo a to skoro v celé republice a tak jsme výlet odložili na neděli. To mělo jenom místy sněžit, což je v klidu, že. V Brně bylo skoro jarní počasí a ani ta sobota tu tolik nepropršela, takže nebyl důvod se nějak zneklidňovat. Vyrazili jsme docela pozdě, v rámci toho jak je brzo tma určitě, on je to od Brna docela kus cesty. Dobrá nálada začala mizet někde za Hulínem, kde začalo být jasné, že tady pršelo dost a sněžilo tu celou noc. Čím víc jsme se blížili ke startu trasy, tím bylo víc sněhu. Na parkovišti pak bylo jasno, že nás čeká minimálně deset čísel čerstvého sněhu.

To by nakonec nebyl ten největší problém, kdyby celá trasa neměla znamenat 900 výškových metrů, nebylo pocitově -17°C a jednoduše jsme nevyšli tak moc pozdě. Kombinace všech těchto problémů dávala znát, že to nemáme šanci za světla stihnout ani za prase. Zkušeně u sebe sice nosím čelovku, ale to fakt pro stav nouze. Nenechali jsme si, ale zkazit náladu a přes to, že moje první myšlenky při výstupu z auta, byla chuť to otočit zpátky do tepla, jsme fakt vyrazili. Stoupání po červené na Hostýn bylo slušné kardie hned do začátku. Z Jany se stávala lehká bestie, což už poznám podle typu otázek, kdy se se mnou začala hádat o kravinách jako třeba, jak moc dobrá a významná by měla červená turistická trasa být a jak je to ještě daleko a kdy už tam budeme a proč jdeme vlastně pěšky, když tam vede silnice, kterou jsme křižovali. Všechny tyto otázky jsem dokázal zkušeně odrazit a dorazili jsme opravdu až na Hostýn.

Tady se k počasí přidal ještě neskutečně silný nárazový a extrémně ledový vítr, který z toho dělal opravdu arktické počasí. V tu chvíli mě to přestalo bavit taky, a začal jsem se cítit relativně nekomfortně. Bylo mě totiž jasné, že jsme sotva ve 1/4 trasy a že to moc nemáme jak zkrátit. Moc jsme se nezdržovali a raději šli dál. Nechal jsem tu i ležet ladem všechny kešky, které nahoře jsou. Na dalších kopcích, kam jsme zacházeli pro horobraní už byl vítr tak silný, že jsem každou chvíli čekal, že nám přistane nějaký strom na hlavě. Pomalu jsem začal přemýšlet, jak trasu přece jen zkrátit a jak z toho ven. Počasí, ale bylo tak šílený, že se mi nechtěl ani držet mobil v ruce. V mezi čase, kdy jsem čekal na Janu, než si vyběhne pro další vrcholek, jsem si všiml, že můžeme trasu jednoduše ukončit a po červené se relativně jednoduše dostat zpátky k autu, kde jsme oba v tu chvíli moc chtěli být. Toho jsme nakonec opravdu využili. Bylo jasno, že k autu dojdeme rychle a tak není kam spěchat, ale ani tak nebyla chuť na nabízenou zacházku na vrchol Bečka a ani na zříceninu Obřan se nám už vůbec nechtělo.

A tak nám Hostýnské vrchy ukázali svoji velmi nehostinnou stránku. Samotnou trasu pak často křižují potoky a tak věřím, že trasa bude peklíčko i na podzim i na jaře. A tak ideálně v létě se určitě vrátíme!