Návštěva Vizovických vrchů

Nápad, že druhou březnovou sobotu pojedeme do Vizovických vrchů, byl můj. A tak mám privilégium napsat o tomhle výletě článek. 

Že se tam chci podívat, projít si kopečky tohoto valašského koutu naší republiky, jsem věděla už docela dlouhou dobu, minimálně od doby, co jsem to těchto končin začala jezdit na služební cesty. Ve Vysokém Poli, které bylo nakonec naší startovní i cílovou destinací, jsem strávila poměrně dost času, během kterého mě mimo jiné upoutal ukazatel k památníku Ploština. A jak čas běžel, postupně jsem se dostala k informacím o tom, jak historicky zajímaví Ploština je. Když to velice zjednoduším – osadu Ploština potkal podobný osud jako vesnice Ležáky a Lidice, které byly za 2. světové války vypáleny nacisty... Tohle shrnutí berte trochu s nadhledem, nejsem historik abych se neohroženě pouštěla do popisování historických souvislostí vázaných k Ploštině a samotě Vařákovy paseky, ale pokud se sem rozhodnete vydat, doporučuju si o tom něco načíst nebo poslechnout si nějaké podcasty. Návštěva těchto míst pak bude mít trochu větší přesah. 

Oblast Valašska, a sice Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, jsou obecně krásné, nebyla Ploština a Vařákovy paseky to jediné lákadlo, proč jsem vybrala zrovna tuhle destinaci. Nedaleko Drnovic (nebo Vysoké Pole) se nachází i Pulčínské a Čertovy skály, kolem kterých jsme s Lukášem jednou projížděli a já vyslovila přání si sem někdy zajet. Lukáš tyhle kouty ČR zná ze svých vlastních výletů za keškami nebo přechody, které podniká se svou smečkou, naštěstí pro mě ale tu a tam zapomene sebrat nějakou keš, nebo si ji nevšimne anebo se tam objeví nějaká nová a on má tak důvod, vydat se do těchto míst znova. 

 

Naplánovat trasu z Lidečka do Drnovic zabralo koneckonců jen pár minut. Tyhle dvě vesnice spojuje mimo jiné Naučná stezka Vařákovy paseky a je vedena prakticky po hřebenu Vizovických vrchů, což ve volném překladu znamená, že je přes několik vrcholů Horobraní. 

Když byla trasa zhruba vymyšlená, zbývalo doladit už jen pár detailů. Třeba ten kdy to podnikeme, jestli půjdem sami nebo vezmeme někoho s sebou, kde začneme – v Lidečku nebo v Drnovicích a jak velké zacházky jsme ochotni pro keše a horobraní dělat? 

Nebyli bychom to s Lukášem my, aby mezi námi nedošlo k drobnému komunikačnímu šumu, který se ale projevil až po trase. Nedokázali jsme se shodnout na finální destinaci našeho výletu – já předpokládala, že to bude památník Ploština, zatímco Lukáš chtěl na vrchol Klášťov. Za normálních okolností bychom asi nakonec zvolili kompromis, že půjdeme tam i tam, ale dny na počátku března ještě nejsou nejdelší a slunce zapadá poměrně brzy, a já měla lékařsky doporučeno se příliš fyzicky nepřepínat... Nakonec jsme to vyřešili, ale nepředbíhejme... 

Jako správní parťáci na výlet se nakonec ukázali Neřádi, které náš plán neodradil a naopak spíše nadchnul. V 8 ráno nás natěšení na výlet čekali před bytem, kde jsme je nabrali do auta a společně jsme vyrazili směr Zlín. O tom, jestli byl opravdu dobrý nápad vzít je s sebou, jsme začali mít pochybnosti už po cestě...  Jelikož jsme se docela dlouho neviděli, vykládali nám své zážitky z výletů s jinými jejich známými, a postupně z nich vylezlo, že z žádné z těchto výletů se jejich přátelé nevrátili bez zranění. Jeden skončil s mnohočetnou zlomeninou a druhý s řeznou ránou, kterou ošetřovalo půl Neřádovic famílie. Velice rychle jsme začali rozhodnutí vzít je s sebou litovat, ale už bylo pozdě vysadit tyhle dvě pohromy někde u krajnice a ujet, a tak jsme se, i když z obavami, rozhodli to s nimi risknout. Spoiler allert: přežili jsme bez zranění. 

 

Do Vysokého Pole, které bylo pomyslným začátkem a skutečným cílem, našeho přechodu jsme dorazili s dostatečným předstihem, abychom stihli odlov kopečku Horobraní a kešky mimo plán. A když jsme auto zaparkovali u obecního úřadu, v tamní večerce jsem si jak spratek vyfňukala, aby mi Lukáš koupil PIKAO. Za svou dětinskost jsem se trochu styděla, ale to až po tom, co jsem si tímhle sladkým mlíčkem zalepila pusu.  . Z Vysokého Pole jsme se pak přes Valašské Klobouky nechali autobusem dovést až do Lidečka, kde mi Lukáš pusu zacpal podruhé, a to párkem v rohlíku. 

V Lidečku pak naše pěší trasa začala. S plným bříškem a úsměvem na tváři jsem i se svými společníky začala natěšeně stoupat po modré turistické (a zároveň NS Vařákovy paseky) do Čertových skal. Hezké počasí vylákalo do skal lezce, kterými se to tam jenom hemžilo. Neohroženě jsme se mezi nimi propletli a hned po 300 m jsme se rozdělili na dámskou a pánskou skupinu. S Markétou jsme pokračovaly po turistické, zatímco Lukáš s Tomášem se vydali stezkou pro srnky a odvážné pro keš a pro vrchol Vrchkopec (699 m n.m.).  Znovu jsme se shledali až po 3 km pod vrcholem Krajčice (730 m n.m.), odkud jsme pokračovali už společně dál. Pro Lukáše to byla známá trasa, kterou šel před rokem s klukama v rámci přechodu Bílých Karpat, ale my ostatní jsme tam byli poprvé. Já si cestou vrchol Čerňava (718 m n.m.) a pokračovali jsme dál po modré k rozcestníku u Vrátnice, kde jsme si udělali odbočku na žlutou k Horním Lačnovským skálám a vrcholu Vrátnica (683 m n.m.). Tento skalní útvar schovaný v lese nalákal taky pár lezců a mě samotnou překvapilo, že jsme tam vůbec někoho potkali. Od skal jsme se potřebovali vrátit zpátky na modrou a my měli dvě možnosti – jít stejnou cestou po žluté zpět k rozcestníku a nepatrně se tak vrátit, anebo to zkusit po lesní cestě a na modrou se po chvíli napojit. 

Jak už to tak bývá, zvítězila snaha ušetřit síly a my si vybrali lesní cestu. I teď, když se dívám na mapy, vypadá to pořád jako logicky nejlepší řešení, i když realita byla vlastně jiná... Stezka, po které jsme se vydali, byla zarostlá a my z ní dost možná i sešli, anebo taky ne a jen to tak vypadalo. Nicméně, když jsme se konečně napojili zpět na modrou turistickou, osobně jsem se cítila jako že jsem žádné síly neušetřila ale spíš jich víc ztratila. 

Stalo se to ale poměrně bezpředmětným, protože na Vařákovy paseky už to byl pouhý kilometr, a to tedy znamenalo, že si na tamním ohništi opečeme špekáčky, které jsme se nesli v batozích. S vidinou jídla se mi šlo o něco lehčeji a pravda byla i taková, že tento úsek trasy byla pohodová lesní hřebenovka. Štěstí nám přálo, a když jsme dorazili k ohništi, ještě tam žhnuly uhlíky po předchozích návštěvnících, a tak kluci jen přiložili a za chvíli jsme špekoně opalovali nad ohněm. 

Tehdejší osadu, respektive spíš samoty, dnes už připomínají informační cedule, lemující celou naučnou stezku, památník obětem a přístřešek. 

Ještě předtím než jsme se rozhodli pokračovat v cestě dál, zvedla jsem se s tím, že si jen skočím pro dva kopečky horobraní nedaleko – jednalo se o vrcholy Stará Láz (707 m n.m.) a Láz  (696 m n.m.). Papírově se oba kopce zdály jako snadné body do sbírky a skutečnost taky nebyla zas tak daleko od pravdy. Jen cesta na vrchol Láz byla z té kategorie „too much nature – less adventure, please“. Cestou k vrcholu, mě totiž zachytila nastražená fotopast, takže můžu jen doufat, že se neobjevím v dalším večerníčku ze světa medvědích nebo rysích mláďat, protože prodírání se mezi větvemi mi docela pocuchalo účes. Výskyt fotopasti mě nicméně poněkud znejistil, protože mi došlo, že tam ten objektiv není nastražen na sledování urputných Horobraníků, ale právě na zmíněné medvědy, rysy nebo vlky (nevím přesně, které z uvedených se v této lokalitě vyskytuje). Pakovala jsem se od tamtud co nejrychleji to šlo, protože bych opravdu nerada potkala byť jen nasraného jelena, natož dravou a divokou šelmu.  

Mí drazí přátelé a manžel na mě již čekali a tak jsme se bez dalšího zdržování vydali na cestu, čas byl totiž neúprosný a před námi bylo ještě 10 km a soumrak se blížil. 

Vrchol Bařinka (716 m n.m.) šel odkliknout přímo z turistické a nevyžadoval tak žádnou další zacházku. Pod vrcholem, u rozcestí Bařinka vyplul na povrch už dříve zmiňovaný komunikační šum, který mě a Lukáše postihl v plánech na finální cíl našeho výletu. Na 500m úseku jsme to ukázkově zvládli vyhrotit do absurdit a nasrat se na sebe tak, že nám pak oběma bylo trapně za to, co předvádíme, že jsme se zase rychle usmířili a byli dobří. Já si tak až k dalšímu rozcesníku Pod Svéradovem dala čas na přemýšlení o svých schopnostech a silách.  Měli jsme za sebou dobrou půlku trasy a já teda měla dvě možnosti – buď se podřídím Lukášově variantě a přes vrchol Svéradov vystoupám na Klášťov a našlapu tak 160 výškových metrů a smířím se s tím, že Ploštinu beztak nestihneme, anebo se rozdělíme a já v pozvolném tempu sestoupám po zelené turistické k Ploštině (565 m n.m.)  a společně se pak někde potkáme na trase do Vysokého Pole. 

I přes jistý osobní rozpor jsem nakonec zvolila to, co bylo jednodušší pro mě, a naše čtyřčlenná výprava se opět rozdělila na dvě části. Kluci šli pro keše na Klášťov a my s Marky vyrazili na Ploštinu. V cestě jsem měla předposlední kopec Hůrku (634 m n.m.) a pak už jen onu zmiňovanou Ploštinu. Stihli jsme akorát západ slunce, který udělal gigantický betonový památník o něco víc magický. Určitě si sem zajedeme ještě jednou, až bude otevřeno i muzeum, které barvitou historii tohoto místa shrnuje do prý zajímavé a hezké expozice. S Marky jsme na Ploštině strávili odpočinkem a kecáním dobrou čtvrt hodinku, než přišel telefon od kluků, že to na Ploštinu nestíhaj a potkáme se někde po cestě do Vysokého Pole. Nezahálely jsme a vyrazily jsme jim naproti. Pozvolné klesání po asfaltové cestě by bylo docela příjemné, kdyby nás už nebolely nohy, ale cesta poměrně rychle ubíhala. Já už po trase neměla žádné kopečky, za to kluci měli pár keší. Takovou malou zajímavostí o Vysokém Poli je fakt, že se zde natáčel seriál Ranč u Zelené sedmy a statek strejdy Huberta se nachází právě na katastru této vesnice. Dneska je statek v soukromém vlastnictví a je zrenovován do úplně jiné podoby, takže byste ho moc nepoznali. 

Když jsme sešli níže do vesnice, oblažovala jsem ostatní vesnickými drby, které jsem se o místních dozvěděla během služebních cest. Takže se všichni dozvěděli, ve kterém baráku mi nabídli panáka slivovice k projednávání kanalizační přípojky, kdo nedávno zemřel, kdo má děsnej bordel v předsíni a kdo se s kým příbuzný. 

K autu jsme se doplazili už za regulérní tmy a před námi byla dobrá hodinka cesty zpět do Brna. 

 

Lehké statistiky k závěru:

• celková délka trasy
• Jana 20,1 km
• Lukáš 17,3 km
• celkové nastoupané výškové metry
• Jana 532 m
• Lukáš 673 m
• počet kroků během aktivity
• Jana 27 388 kroků
• Lukáš 26 516 kroků
• celkový čas aktivity včetně pauz a lenošení 6:45 hod