Madeira - ostrov věčného jara a nekonečných traumat

Klasikové a můj muž rádi říkají, že zážitek nemusí být dobrý, důležité je, že je intenzivní! A nějak tak bych jednou větou popsala Madeiru. Nebyla totiž vůbec špatná, vlastně byla dobrá a určitě byla hodně intenzivní. Nicméně, ani po 2 měsících nechápu lidi z cestovatelských webů, kteří ve svých článcích píšou, že na Madeiru jezdí každý rok pravidelně už přes 5 let… Ale já obecně nechápu lidi, co rádi jezdí na stejné místo… Takže pokud jste Vy jedni z těch co tam (nebo kamkoli jinak) jezdí tak často, řekněte mi: Proč? Co tam pořád objevujete? Co Vás tam tak moc baví? Co Vám tak moc chutnalo, že se kvůli tomu vracíte?

My jsme s Lukášem na Madeiře strávili 12 dní (resp. 11 nocí) - z nichž první den jsme vpodvečer přiletěli a dvanáctý den ráno odlítali, a přestože jsme určitě neprošli každou levádu, nenavštívili každou vesničku, nevylezli na všechny kopce, nesnědli všechny regionální pokrmy, neabsolvovali každý trek a neviděli všechny zajímavosti, máme pocit, že nám Madeira ukázala a dala vše co mohla a využili jsme její potenciál na maximum.  

Naše tempo turismu bylo velice pozvolné. Jednalo se totiž (jak už zaznělo) o naši svatební cestu. Ale kdybych měla číselně tenhle výlet ohodnotit na stupnici 1-10, kde 1 znamená romantiku, ze které bolí zuby a 10 znamená boj o přežití, dala bych 6! (Hned po návratu do ČR bych to rozhodně hodnotila devítkou!!!) Hned první večer mě při procházce Funchalem kousnul do lýtka místní pes. Na svou obranu chci říct, že jsme nevstupovali za žádný plot, nikomu jsme (vědomě) nelezli na soukromý pozemek a určitě jsme neignorovali cedulku “Pozor zlý pes!” v portugalštině. Kromě obří modřiny, psychického otřesu z prvního pokousání v životě a nově vzniklé fóbie k místním čoklům, je to naštěstí bez následků. I když Lukáš tvrdí, že vidí nějaké změny v mém chování, a že jsem od návratu o něco vzteklejší...  Toto výstražné kousnutí nás po zbytek pobytu odradilo od záměru procházet se venku po setmění a zkracovat si cestu méně frekventovanými uličkami a chodníky.  Předtím nás vůbec nenapadlo, že by na nás mohli mít místní psi pifku… Ale když jsme po tomto konfliktu zadali do Google klíčová slova “Madeira; pes; kousnutí” vyskočily na nás články o tom, že na Madeiře (a v Portugalsku obecně) ještě není vymýcená vzteklina, že místní chovatelé psů výchovu nebo cvičení svého psa vůbec neřeší, a že krom psů se po ulicích volně toulají i solitérní kočky. Kočky jsme moc nepotkaly, ale psi na nás poštěkovali v jednom kuse…

Na těch 12 (respektive 10) dní jsme neměli žádný pevný itinerář, v našich plánech byly jen pevně dány data příletu, odletu, datum GC eventu, který se Luky rozhodl uspořádat, a 20 vybraných Madeirských vrcholů, které jsem chtěla navštívit v rámci výzvy Horobraní Zažij Madeiru!. Tato výzva byla založena v roce 2019 a znovu otevřena v roce 2023 a po celou dobu nikdo nedosáhl úrovně 3 “Dobrodruh”. Já se rozhodla, že chci být první, kdo tuto úroveň pokoří. Podmínkou splnění této úrovně je navštívit všech 20 vybraných vrcholů. Luky s tímto plánem souhlasil a byl mou největší oporou! Za to mu patří veškerý dík!

S plněním výzvy jsme začali hned první den po příletu. Ráno (nebo spíše dopoledne, protože na dovolené nebudeme vstávat v 6!) jsme se vydali poprvé do kopců nad Funchalem, a sice na Pico Alto a kopce v okolí Pico do Arieiro. Cestou do kopců jsme se zastavili pro několik vytipovaných keší a já si posbírala vrcholy Horobraní, které byly skoro “drive-in”. Tou dobou jsem ještě velice ochotně vystupovala z auta a těch 100 metrů do prudkého kopce bez přístupové cestičky si ráda dala, jenom abych měla svůj bodíček do statistiky. Než jsme nastoupali do nadmořské výšky nad 1000 m n.m. mohli jsme se pokochat nádherným výhledem na Funchal a oceán. Jakmile jsme přesáhli magickou výšku 1100 m n.m., objevily se kolem nás mraky, takže z výhledů už nebylo vlastně nic. Přesto je Pico Alto pěknou zastávkou. Auto jsme nechali zde a udělali si krátkou procházku na vrchol a zpět přes místní park. 

Odtud jsme pokračovali dál k rozcestí Poiso, kde jsme si pak o týden později v restauraci Abrigo do Poiso dali lokální rybí polévku a chleba s bylinkovým máslem. Naším plánovaným cílem bylo Pico das Cruzes, ale dopoledne byla silnice ER 202 tímto směrem zavřená, a tak jsme změnili plány a vydali se na druhou stranu po ER 202 na Pico do Arieiro. Udělali jsme si několika kilometrovou procházku k Chao dos Balcoes v oblasti s názvem Chão da Lagoa. Dalším horobranním cílem bylo Pico do Cedro, ale turistická stezka PR 3 byla u silnice, po které jsme šli, přehrazena páskou a byl zde zakázán vstup. Byli jsme na Madeiře sotva 24 hodin a nechtěli jsme se dostat do problémů i se správci parku, a tak jsme zákaz vstupu vzali vážně a ten den na Pico do Cedro nešli. Naše paní domácí nás totiž ještě před cestou upozornila, že pokud je nějaká stezka zavřená, je zavřená z dobrého důvodu. (O týden později jsme se na toto místo ale vrátili a šli i přes zákaz - po zavřené PR 3 jsme šli jen 200 m než jsme odbočili na neznačenou cestičku na vrcholy, čímž jsme si dostatečně omluvili naše chování a byli jsme v pohodě.) 

Pico do Arieiro je nádherné místo plné spektakulárních výhledů na skalnaté vrcholy. Strávili jsme tady alespoň hodinu, dali si nanuk, odvolili pár kešek a pokochali se přírodou. Počasí nám tady přálo. Měli jsme i štěstí na parkování - na vrcholu je parkoviště, jeho kapacita ale ani zdaleka nepokrývá to množství aut, které tady parkuje, a tak se parkuje různě podél příjezdové cesty k vrcholu. Myslím, že později odpoledne je šance na normální zaparkování vyšší než dopoledne, protože tohle místo je zároveň oblíbeným výchozím bodem pro trek na nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo po PR 1. 

Odpoledne, při návratu do Funchalu jsme zjistili, že ER 202 k Pico das Cruzes je už otevřená, a tak jsme se tam rychle stavili. Toto místo je sice jen 5,5 km vzdušně dál od Arieira a o nějakých 500 výškových metrů níž, ale máte pocit, že jste na úplně jiném ostrově. Tady nám Madeira ukázala svou krásu a rozmanitost a musím říct, že ten den patřil k jedněm z nejhezčích. 

Celý den v horách a na sluníčku si vybral svou daň a oba jsme večer byli jako dozrávající rajčátka. Takže koupit si opalovák bylo dalším logickým krokem, když jsme si ho s sebou z Brna nevzali. Realita bohužel byla taková, že s výjimkou dalšího dne, jsme ho už ani nepotřebovali, a tak se nákup opalováku projevil jako vyhození peněz, které jsme mohli utratit za pivo nebo cider. Až na pár krátkých výjimek už sluníčko skoro nesvítilo - snad jsme vybrali deštivé počasí pro Vás všechny, co se na Madeiru teprve chystáte.

Den 2 AKA “Den ve Funchalu” jsme trávili jako romantický páreček… Vodili jsme se za ruce, abychom si pak oba tajně otírali zpocené ruce do stehen, zírali jsme na ohromné jachty a výletní lodě v přístavu, zastavovali se na kávičky, pivo nebo cider a kochali se městem. Výletní místa nám vlastně naplánovaly kešky, a to včetně návštěvy tržiště, kde jsme si místo šťavnatého manga koupili i ovoce zvané Anona cherimoya - paní trhovcová říkala, že to chutná jako banány a jahody. A pak jsem se nechala ukecat na nákup nejdražších ořechů v karamelu v životě. To rozhodně nebyl můj nejsilnější okamžik. Pro oběd jsme doporučení místního kačera a dali jsme si oběd v Restaurante Londres, kde jsem byla postavena před těžkou výzvu - k obědu jsem si totiž objednala i bílé víno a místo očekávané skleničky přede mnou přistál půl litrová džbánek. Luky byl méně nadšený než já, když jsem ho celý bez výčitek ztrestala... K závěru dne jsme si udělali poslední zastávku, a to na Pico dos Barcelos (mimochodem, na tento ikonický městský vrchol je velice hezký výhled z různých částí města).

Bydlení v hlavním městě jsme měli po 2 nocích dost - přes tenká a špatně těsnící okna byl slyšet provoz, i když jsme byli od hlavní silnice docela daleko, a oba jsme taky měli plné zuby funchalského provozu a parkování (a to jsem se já celou dobu jenom vezla na sedadle spolujezdce). Přesunuli jsme se proto dál, do městečka Canhas cca 30 minut od Funchalu. Nedá se vůbec říct, že bychom si od hluku z provozu pomohli. Okno ložnice našeho pronajatého bytu bylo nasměrováno k hlavní silnici a mělo stejně mizerné zvukově izolační vlastnosti jako to v hotelu ve Funchalu. Měli jsme ale k dispozici celý, plně vybavený byt a soukromé parkovací místo na rovince. Canhas pro nás bylo dobrým výchozím bodem. A ubytování zde bylo taky o dost levnější než v hlavním městě. Velice příjemné bylo i to, že naše nová paní domácí nám poslala několik tipů kam na jídlo i výlety a na uvítanou nám připravila lahvinku Madeirského vína, balík sušenek a panáka místního rumu pro každého. 

Třetí den jsme se rozhodli navštívit nejzápadnější cíp ostrova. Jeli jsme tam primárně pro dva místní kopce (víc jich tam ani není): Pico das Favas a Pico Vermelho. Možná jsme nebyli nejdůslednější plánovači, ale na této části ostrova nic extra zajímavého nebylo kromě okolí těchto 2 míst. Ten den strašně foukalo, a tak jsme si připadali jako na procházce na Větrnou hůrku, během níž jsem uvažovala, co bych měla dělat, kdyby ty sloupy s elektrickým vedením začaly padat. Žádná neštěstí ani přírodní katastrofy se naštěstí za dobu co jsme tam byli neudály, a my jsme ve zdraví nasedli do auta a vydali se dál. Abychom nejeli stejnou cestou tam i zpět - vzali jsme to do Canhas po ER 105 s tím, že já si ulovím kopečky po cestě a Luky najde nějaké vytipované kešky. První zastávku jsme měli u Casa do Elias. Ten barák jsem si moc neprohlížela… víc mě zajímalo, že vrchol Fonte da Pedra je 150 m od místa, kde stojím, a mezi mnou a vrcholem v mapě je hustý porost ohořelého křoví. Luky se vydal do porostu se mnou (ani nevím jestli tam tu kešku skutečně někde měl nebo mě chtěl jen kousek doprovodit) a já začala pomalu litovat svého rozhodnutí… Velice brzy jsem v houští ztratila orientaci, a protože cesta do perimetru 50 m od vrcholů byla sama o sobě docela strastiplná, rozhodla jsem se, že to zpět k autu nevezmu stejnou cestou ale půjdu po silnici, na kterou jsem to měla mít kousek. A teď long story short: dostat se zpět mi trvalo dvakrát déle, než dostat se tam. V tom houští jsem se zamotala tak dokonale, že jsem se začala za celé tohle svoje "honibodství" nesnášet. Luky se už o mě bál a přes WhatsApp se mě ptal jestli žiju a nepotřebuju zachránit. Zachránit jsem nepotřebovala, ale potřebovala jsem se umýt! Od všech těch na uhel ohořelých klacků jsem měla umazané ruce, a po několika odhrnutí vlasů z obličeje, jsem měla i tváře umouněné od popela. Když jsem konečně došla k autu, Lukáš se mohl málem potrhat smíchy nad tím, jaká cuchtýna a špindíra jsem byla. A to ten den ještě zdaleka nebylo všechno… Lukyho bránici jsem podráždila ještě jednou o asi hodinu později, když jsem z Pico Gordo zdrhala před krávami. 

Tohle brodění se ohořelým bordelem jsem mimochodem absolvovala ještě jednou, když jsem se 10 metrů drápala do prudkého svahu pro Fonte do Barro. Byla jsem na sebe tak nasraná, že jsem necítila ani špetku lítosti z toho, že to tady před nějakou dobu sežehl fakt pořádný požár. Nicméně tenhle kopec měl být poslední, který jsem nepotřebovala do výzvy, a vycházela kvůli něj mimo svou komfortní zónu. S politováním musím říct, že poslední nebyl. A když mi Luky po dalších 4 km zastavoval u cesty, neřekl ani slovo, za to já si slibovala, že teď je to už fakt naposled! Nakonec… Pico da Fonte do Bispo bylo nejdivnějším vrcholem, který jsem si odlovila. Jednalo se totiž o kopec v údolí - ani náhodou nevypadal jako vrchol a nic široko daleko nenasvědčovalo tomu, že kdy vrcholem byl. Pro mě to byl ale další bodík. Mimo to jsem měla šanci nahlédnout, jak vypadají madeirské kempy. Jeden z nich se totiž v tomhle místě nacházel a až na 2 stany byl pustoprázdný. Své předsevzetí jsem dodržela a i když po cestě k Pico Gordo byly 3 relativně snadno dostupné kopečky (ke 2 z nich dokonce vedla i pěšina), nenechala jsem se zlákat a nechala je být. 

Luky mi pod Pico Gordo zastavil a řekl, že na mě těch 5 minut počká v autě. Nedivila jsem se, počasí kolem nás se už docela kurvilo, foukalo, bylo zataženo a kolem se hnaly fakt nízké mraky… A tak jsem šla sama. Pasoucí se krávy jsem potkala už cestou na horu, to jsem je ale uctivě obešla a jen se vyschízovaně dívala, jestli nejdou za mnou. Nešly a jen se dívaly. Dvě z nich zvědavě vstaly až když jsem zpátky dolů. Přesný průběh mám trochu v mlze - vzpomínám si jen, jak trhám rekord v běhu na 100 m před krávami. Fotka, na které je můj sprint zaznamenán budiž vzácnou relikvií našeho rodinného alba. Ještě teď mě bolestně svírá u srdce a zrychluje se mi tep, když na to myslím... 

I když bylo do večera ještě daleko, můj kontakt s živým hovězím mě docela traumatizoval, počasí bylo horší a horší, a tak jsme usoudili, že odlovení že jsme Pico Fernandes necháme na jindy. A dobře jsme udělali. Vůbec jsme na něj nebyli připraveni, natož vybaveni. 

Čtvrtý den jsme se rozhodli prozkoumat naopak nejvýchodnější část ostrova a projít PR 8. Jako celou dovolenou jsme vůbec neřešili čas odjezdu či příjezdu, a tak na nás na parkovišti už nezbylo místo a parkovali jsme jako všichni ostatní před námi podél silnice. Ve srovnání s počasím předchozí odpoledne jsme měli relativně hezky… ale fakt jen relativně, protože sice bylo polojasno a nepršelo, za to děsně foukalo - to celé trase přidalo zase něco navíc co mě dostalo na(za) hranici mé komfortní zóny. Ke strachu ze psů a krav se nově přidal i strach ze spadnutí z útesu do moře. Tento den se poprvé ukázalo, že Mapy.cz ve kterých jsem výlety doma plánovala, s námi hrajou trochu zvrácenou hru a neříkají nám celou pravdu. Ve svých predikcích dálkových a výškových metrů se ale sekly jen o cca 2 km a 160 výškových metrů, ale vzhledem k neplánované zacházce na oblázkovou pláž jsem více než ochotná tuhle nepřesnost odpustit. Nicméně i teď, když se podívám na nakreslené vrstevnice a pak na reálné fotky, jsem trochu na pochybách, jak moc odpovídá kresba skutečnosti. I tady, na stezce PR 8 jsem samozřejmě měla i 2 vrcholky horobraní, a to Pico do Furado a Pico das Pedras Brancas a oba stály za to. Co je na tomhle treku skvělý je to, že si v její polovině (protože to musíte odšlapat ještě zpátky) můžete dát něco dobrého na chuť v Casa do Sardinha. A pokud nebudete nabaženi krásných výhledů, udělejte si kraťounkou vycházku i na Monte da Piedade odkud je hezký výhled na celé Ponde de Sao Lorenco a na soukromý jachtařský komplex Quinta do Lorde. 

Před absolvováním PR 8 jsme se cítili, že budem ready i na další dva kopečky: Pico das Rocadas a Pico do Facho. Ale na první z plánovaných dvou jsme neměli dost sil, a tak jsme si autem vyjeli jen na druhý z nich. Tou dobou už jsem překonala svou nelibost k tomu, že se ke všemu co nejvíc přibližujeme autem a prostě jsem to vzala jako fakt. Přiletěli jsme na Madeiru abychom toho viděli co nejvíc a máme na to jen omezeně krátkou dobu, tak toho pojďme využít! Na Pico do Facho jsou moc hezké výhledy, takže tady pravděpodobně narazíte i na autobus s turisty.

Pátý den byl relativně odpočinkový... Počasí po celém ostrově stálo za starou bačkoru, a tak jsme vyrazili pro dva kopečky Bica da Cana a Pico Ruivo do Paul. Dali jsme si tam dva cca 2km okruhy v mlze a dešti a vrátili se domů do Canhas k chipsům a televizi. Později odpoledne se počasí trochu umoudřilo a Luky začal prudil, že ho ležení u telky už nebaví… A tak jsme se rozhodli, že zajdeme navštívit jedno z nejvíc Instagram-friendly míst: Vodopád Andělů. Měli jsme to jen 2 km pěšky od ubytování, takže to vypadalo jako super plán… Měl ale jedno ale... Asi v polovině cesty nám cestu zkřížili 3 místní psi. Modřina na mém lýtku hrála všemi barvami a já k ní nechtěla přidat druhou, protože to vypadalo, že rafani na nás vrčí a cení zuby. Po krátkém brainstormingu jsme se otočili na patě a vrátili se k chipsíkům a telce. K vodopádu jsme se vydali o pár dní později a za mnohem hezčího počasí a víte co? Bylo to docela o ničem. Když budete mít štěstí, narazíte na skupinku sexy koček, které se nechají vyfotit v plavkách, jak na ně z výšky asi 20 metrů padá studená voda a budou u toho pubertálně pištět a chichotat se. Vy se na to budete dívat z uctivé vzdálenosti, vychytáte vhodný moment abyste jim nezkazili fotku a později tohle místo opustíte trochu mokří s pocitem, že to bylo docela pěkný... Když budete mít smůlu, stane se úplně to stejný, jen s tím rozdílem, že pištět budou určitě-ne-sexy-kočky a nebude to pěkný... 

Šestý den už jsem vzdávala snahu naplánovat výlet podle počasí - dny nám ubíhaly a náš seznam míst, které musíme navštívit, byl ještě docela dlouhý, a tak jsme se rozhodli počasí moc neřešit. Nicméně Aladin tvrdil že v okolí Pico Fernandes má být nejhůř polojasno (když jsme dojeli, tak nebylo ani polo ani jasno…), a tak jsme doufali, že nezačne pršet! Pico Fernandes je vrchol nad údolím, ve kterém se nachází vodopád 25 fontán a celoročně je tohle místo většiny turistů, kteří sem zamíří. Že je tenhle turistický cíl v takové blízkosti jsem zjistila až při zpětném průzkumu v ČR. Takže fakt, že je stezka PR 6.2 vlastně leváda, konkrétně Levada do Alecrim a je kuuurva hezká, jsme zjistili až když jsme jí šli. Protože pár dní předtím pršelo, nebyla leváda jen v betonovém a kamenném korytě, ale byla i na chodníku podél ní. Trekovky jsem měla durch mokré už po 2. km ale velice statečně jsem to snášela a skoro o tom ani necekla. Celé to totiž bylo Bylo to totiž fakt moc hezký - trochu jsem litovala toho, že trekové hole, které jsem si koupila před 4 lety a ještě je nepoužila, zůstaly zase ležet v autě. Hodily by se pro větší jistotu při přecházení malých vodopádků, křižující levádu. Na PR 6.2 jsme nebyli sami, ale všichni naši “společníci” se od nás na rozcestí odpojili a pokračovali po PR 6.3 k Lagoa do Vento, zatímco my s Lukym pokračovali dál. Na konci PR 6.2 jsem si myslela, že naše cesta skončila a Pico Fernandes je nedosažitelné… Nicméně, Luky poté co si nenašel kešku, mě vyvedl z omylu. Stezka pokračovala na protějším břehu řeky, a tak jsem s písničkou “Přejdu Jordán, řeku všech nadějííí… ” přešla po přelivné hraně řeky Ribeira Grande, cítila se jako Mojžíš vedoucí Židy do Jeruzaléma a díky do té doby promočeným botám necítila další vlhkost. Po pěšince na Pico Fernandes moc lidí nechodí, a tak jsme místy sešli z trasy, ale vždycky jsme se zase našli. Nahoře na vrcholku se na nás dokonce na chvíli usmálo štěstí a my měli krásný výhled na (myslím že dokonce jedinou madeirskou) přehradu na protějším kopci. Zpátky k autu jsme to vzali po silnici, protože jsme potřebovali šetřit síly na další cíle. Druhou zastávkou totiž byl park Fanal, který je prý skoro celoročně v mlze (při naši návštěvě nedošlo k žádné výjimce) a kopec Pedreira, ze kterého jsme tohoto taky mnoho neviděli. Luky měl v tomhle okolí keš, a tak jsme se od parkoviště vydali po PR 13  O tomhle kopci můžeme jen říct, že vůbec nevíme, jestli to tam bylo pěkný nebo ne, protože jsme s sebou přivezli mlhu a nízké mraky. Parkovali jsme pod vrcholem Fanal https://mapy.cz/s/derolufavu, a i v tom mlhavém počasí, mělo tohle místo svoje kouzlo. Za jasného dne to musí být asi pecka, to ale my bohužel neposoudíme. Luky měl v tomto okolí keš, a tak jsme se po PR13 vydali k vyhlídce. A zatímco Luky hledal hluboko v křoví keš, já se modlila, aby se se mnou krávy, které se nedaleko pásly, nechtěly kamarádit. Moje modlitbičky byly očividně velice mocné, protože na pár vteřin se nebesa rozestoupila a já měla hezký výhled do údolí městečka Seixal, a krávy nepřišly. A tak jsme bez dalšího traumatu (a bohužel i bez keše) vyrazili na poslední zastávku dne, a sice přírodní bazény v Porto Moniz. Když jsme ale dojeli, zjistili jsme, že kvůli velkým vlnám je koupaliště s placeným vstupem uzavřeno a do toho, co je zdarma jsme si netroufli. A tak jsme se aspoň v bistru Conchinha dobře najedli a jeli domů. 

Naše dovolená už byla za polovinou, před námi byli už jen 4 celé dny, 5 nenavštívených kopců a navíc jsme se ještě nekoupali v oceánu! Já trochu panikařila, a tak se plánování chopil Luky a na sedmý den nám naplánoval pokoření papírově nejtěžšího vrcholu Pico Ruivo (1862 m n.m.)a relativně pohodové dávačky Penha de Aguia (593 m n.m., dle Mapy.cz 590 m n.m.) a Pico das Rocadas (379 m n.m.). Na papíru i v Mapy.cz to vypadalo docela dobře, obzvlášť když na Penha de Aquia to mělo cca 1,3 km a 130 výškových metrů, jenže tady se Mapy.cz dost šeredně přepočítaly a to, co papírově vypadalo jako nejtěžší bylo ve skutečnosti velice jednoduché a naopak. Na Pico Ruivo jsme se vydali z Achada do Teixeira po PR 1.2 a je to asi ta nejjednodušší cesta na nejvyšší vrchol Madeiry. Parkoviště na výchozím bodu je veliké a jedinnou nevýhodou této trasy je to, že je skoro celá tvořena kamenným chodníkem, ze kterého mě osobně děsně bolely šlapky. Cestu na Penha de Aguia popsal Luky v samostatném článku a já k tomu nemám moc co dodat. Snad jen to, že na startu mi přišlo nemožné, že se po VPDF dostanu až nahoru. Bylo to pro mě velmi mentálně těžké, možná i proto, že jsem se z toho tzv. předposrala - všechny recenze tvrdily, jak je to stezka velice obtížná (ano, ve srovnání s kamenným chodníkem to těžké je), vlhká a kluzká (vlhká fakt byla!), strmá a já nevím co všechno. Místy jsem to lezla fakt po 4 a držela se všeho, co tam rostlo, ale spíš jen kvůli strachu z výšek než proto, že by to bylo tak strmé. Luky to na rozdíl ode mě skoro vyběhl, čímž mě na jednu stranu děsně štval. Měl to v tu chvíli děsně těžké - když na mě čekal a povzbuzoval mě, vrčela jsem na něj ať na mě nemluví, že se potřebuju soustředit, když šel svým tempem, vrčela jsem na něj pak podrážděně, že na mě nečeká a vůbec ho nezajímá, jak si vedu. Chtěla bych se teď a tady znovu omluvit za to, že jsem se chovala jako kráva. Nicméně, nějak jsem se dostala nahoru a tam jsem to taky jakžtakž rozdýchala. Čelenku jsem měla propocenou, že jí šlo ždímat a z výhledů jsme klasicky měli skoro hovno, protože se zase zatáhlo. To se naštěstí trochu změnilo cestou dolů a moje trápení bylo odměněno nádherným výhledem. Před tím, než jsme se vydali na naši poslední zastávku Pico das Rocadas jsem se chtěla občerstvit v místním baru - dát si aspoň malé pivo a Bolo do caco (sendvič z madeirského chlebu), ale Luky byl neoblomný a řekl mi, ať si dám svačinku z domu. Už při výstupu z auta jsem byla úplně vyřízená a spíš jsem jen rezignovaně čekala co "tečkovaná" značka trasy v mapách asi tak může znamenat. Kvůli únavě jsem zalobovala za to, abychom si to udělali co možná nejlehčí a šli na vrchol co možná nejvíc vnitrozemím a na VBRC se napojili až na posledních 200 m, kde to nejde jinak. Luky souhlasil a stejně jako při předchozím kopci, i teď mu to nahoru šlo skoro samo. Já se za ním plížila jako stín a nekoukala jsem se napravo, kde se vlny lámaly o útesy. Nahoře na vrcholu, jsem ze sebe vydolovala poslední úsměv a těšila jsem se, až budu zpátky hlouběji ve vnitrozemí. Luky neměl dost a tak si udělal hezký okruh, zatímco já to vzala stejnou trasou zpátky k autu. 

Osmý den bylo potřeba trochu vydechnout. Dát nohám a v mém případě i hlavě trochu odpočinout, nikam se nehnat a trochu si to užít. A tak jsme se rozhodli vrátit se pod Pico do Arieiro a odkliknout předposlední kopec výzvy Pico do Cedro. Všechno nám hrálo do karet a vyšlo nám i krásné (i když větrné) počasí. Vrchol jsem si odklikla sama, protože Luky se vydal pro kešky pod kopcem. V rámci odpočinkového dne a panujícímu hezkému počasí dokonce vypadalo, že klapne i koupání v oceánu. Nechtělo se nám zajíždět až na severozápad do Porto Moniz, a tak jsme se zamířili na jedinou umělou písčitou pláž na Madeiře ve městě Calheta. Během našeho pobytu ve městě se klasicky stihlo zkazit počasí, ale na to jsme byli už vlastně zvyklí. 

Bylo ke zvážení, jestli poslední kopec výzvy Pico Grande, druhou nejvyšší horu Madeiry, zkusíme pokořit hned následující den nebo si dáme ještě day-off. Nakonec jsme se na něj vydali devátý den. Podle mého (úplně prapůvodního) plánu, který jsem vymyslela ještě v Brně, kdy jsem byla plná entuziasmu a o náročnosti místních poměrů jsem neměla ani zdání, jsme měli jít po PR 12 z Encumeada, ze které je to sice dál a o dost horší cesta. Jenže naštěstí je stezka v tomto úseku zavřená, a tak Luky vymyslel, že půjdeme z druhé strany z Boca do Corrida. A díky mu za to! PR 12 - Caminho de Real Encumeada je bývalá kupecká stezka, po které obchodnící cestující z jednoho konce ostrova na druhý cestovali i se svými ženami, které prý nosili v nosítkách. Mě Luky nést nechtěl, ale necítím kvůli tomu velkou křivdu. Tahle trasa je proto až po odbočku na VPG (Verada Pico Grande) široká, kamenitá, hlinito-písčitá a dost dobře schůdná - aspoň oproti tomu, co nás čekalo na posledním kilometru. I tenhle trek popsal Luky v sólo článku a já k němu nemám ani co dodat. Snad jen to, že na to jak těžko se šlo nahoru, o to snadněji se mi šlo dolů. Pico Grande bylo opravdu grandiózním finále a byl to doživotně jeden z nejhezčích (a nejnáročnějších) treků, které jsem šla (a to měl jen 8 km). Výhledy na Údolí jeptišek byly hezké - někdo říká, že jsou dech beroucí, ale já dech ztratila cestou nahoru, takže těžko říct, a navíc nemám s čím srovnávat. Nicméně i tak to stojí za to. Je tady mnohem méně lidí než na Pico Ruivo. Výzvu Horobraní jsem tedy úspěšně zvládla a Canical jsme si na to s Lukym připili pivem. A navštívili jsme dokonce další GC event, kde jsme se pozdravili s kačery, kteří přišli na Lukyho event před týdnem. Bylo to milé setkání.

A protože já si všechny své cíle z Horobraní splnila a i Luky si odlovil ty keše, které si zde kvůli různým atributům odlovit chtěl, plán na poslední desátý den nám pomohl naplánovat internet. Madeira je ostrov plný levád - zavlažovacích kanálů a my si prošli jen jednu (a to úplnou náhodou), a tak jsem usoudila, že to musíme dohnat. Naše fyzické síly na tom nebyly moc valně, byli jsme unavení a Luky byl frustrovaný z toho, že nemá vlastní peřinu a musí se dělit o jednu velkou se mnou, takže leváda s minimálním převýšením zněla jako jasná volba. Levády Levada Nova a Levada do Moinho proto byly jasná volba. Že je po trase keš bylo jen příjemným benefitem. Na trase je relativně krátký tunel, ale i tak se vyplatí vzít si s sebou čelovku. Jedno malé upozornění na závěr - místy je leváda poměrně úzká a bez zábradlí, přistihla jsem se že jsem měla pár "mám-strach" momentů, naštěstí jsem je vždy překonala. Možná proto, že zážitky z uplynulých dní posunuly moje vnímání strachu zase o kousek dál. 

Kdybych to měla na závěr shrnout: Madeira určitě stojí za návštěvu. Je nádherná, je rozmanitá, je intenzivní a je v našich vzpomínkách zapsána na furt. Byla to krásná a aktivní svatební cesta, během které jsme našlapali víc než 50 km a nahoupali něco přes 4000 výškových metrů, utratili jsme skoro všechny úspory a s výjimkou těch oříšků v karamelu nelituju jediného utraceného eura.