Lucinčin první výšlap

Když jsme se o Vánocích balili na cestu do Hnojníka, padla z mé strany úvaha, že bychom možná mohli vyrazit i na nějaký menší kopeček… Ve chvíli kdy jsem to prohlásila, jsem tomu nedávala moc šancí na úspěch. Míra našeho spánkového deficitu se limitně blížila maximu (aspoň tomu relativnímu maximu – věřím, že v následujících týdnech a měsících nastanou nová maxima vyčerpání), a tak jsem Lukáše varovala, že možná nějaké hory já osobně ani nedám, ale co kdyby náhodou proběhl nějaký Vánoční zázrak a já se cítila dostatečně fit na to vystoupnout si do vyšších nadmořských výšek žejo? 

No nebudu to protahovat – šli jsme! A ne sami! Zkusili jsme se ozvat našim (furt) novým kamarádům Martinovi a Lucce, jestli nemají mezi svátky chuť a čas s námi podniknout nějakou neplechu. Po chvíli zvažování možností našich, jejich i jejich dětí jsme se shodli na tom, že si vyjdeme z Komorní Lhotky na Godulu. Pěkně po zelené od konečné autobusu až nahoru a pak dolů po modré turistické dolů. Tahle cesta na vrchol pro nás nebyla úplně neznámá a tak jsme si byli jistí, že to s kočárkem zvládneme. O tom, že to zvládne náš kočárek i Lucinka jsme nepochybovali, a to hlavně proto, že největší slabinou našeho terénního kočárku Thule UG3 jsme my dva (respektive ten jeden kdo ho zrovna tlačí), a pak také proto, že Luci v kočárku zatím pořád pěkně spí. 

S Luckou, Martinem a jejich Eliškou a Honzíkem jsme měli sraz v 10 na parkovišti na konečné a jak se ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní, kdo chtěl využít krásné (rozuměj inverzní mlha v údolí) počasí a vyrazit na hory vypotit všechno to cukroví, bramborový salát a další dobroty, co jsme do sebe během svátků všichni cpali. Lukášovi nezbylo nic jiného než zaparkovat s naší brněnskou espézetkou jako hovado a celou dobu se jen modlit, že nám nikdo káru neobjede klíčem nebo ji nijak jinak neťukne. (Nestalo se tak!) Obě rodinky jsme měli shodné zdržení a cesta nahoru ubíhala pohodově. V Komorní Lhotce byl dokonce i sníh a o to hezčí ta procházka byla. Těsně pod vrcholem jsme překonali inverzí vrstvu a nahoře jsme měli nádherné počasí. U chaty Ondráš jsme vytáhli svačinky, čaj, objednali si něco dobrého na baru. Kluci si dali pivo a my holky svařák, který svou barvou naznačoval, že byl nejspíš ze sáčku – chuť taky nebyla nic moc ale v nouzi to nebylo špatný. Rozhodně se to nevyrovnalo svařáku, který jsme do sebe lupli v lesním baru dole kousek od parkoviště. Během našeho postávání u chaty slunce zalezlo za mraky a nás dolů kromě vlezlé zimy i hnalo vědomí toho, že se nám Lucinka může probudit hlady ještě cestou. A to jsme nechtěli. Raději ji krmím pěkně v teple a pohodlí a ne někde v zimě na pařezu.

Takže jsme všichni nasadili nesmeky a vyrazili jsme. Luci byla milionová, oči otevřela až dole na náměstí v K.Lhotce při čekání na to, až dojede Lukáš autem a zpívat začala až když jsme ji i v korbičce šoupli do auta. Prcat se totiž se svlíkáním z kombinézy a usazováním do vajíčka nám přišlo jako její zbytečná šikana a pro nás zbytečný stres navíc. Jak už jsem ale říkala, cestu zvládla excelentně a my vlastně taky. Nejslabší článek naší rodinné výpravy jsem rozhodně byla já, protože já posledních pár měsíců… vlastně asi tak od konce léta ze zásady nechodila do kopce. Když jsem se jako těhotná (a i teď s kočárkem) rozhodla jít na procházku v 90% případů jsem se nechala MHD po brně vyvést nahoru na kopec a šla dolů pěšky :D. 

Uvidíme, kam se s Luci vydáme příště. Prý na Javorový vede pěkná pohodová asfaltka. Možná by bylo fajn vyšlápnout si tenhle ikonický kopeček, na který vidíme od našich z balkónu, i jinak než furt jen po sjezdovce.