Kyčera v dubnu

Byl první dubnový víkend a do toho Velikonoce. Dá se říct, že už je to tradice, že na tyhle svátky odjíždíme do Hnojníka. Naše motivace netrávit prodloužený víkend v Brně je velice prostá a skládá se ze dvou důvodů. Tím prvním je, že v případě hezkého počasí se pravděpodobnost, že by z našeho pobytu u mých rodičů kápla grilovačka (a to třeba v pátek, sobotu i v neděli) se limitně blíží jistotě. Tím druhým je, že v případě prakticky jakéhokoliv počasí vyrazíme do kopců vypotit všechno to, co do té doby zvládneme sežrat.

Letošek nebyl výjimkou. K Lukyho potěšení jsem s variantou, že vyrazíme pokořit i s čiči nějaký beskydský kopeček, souhlasila bez keců. Samozřejmě jsem si stanovila nějaké obligátní podmínky jakože, musím být aspoň v rámci možností vyspinkaná a odpočatá, nesmí to být nic extra náročného, dlouhého a ani nic extra vysoko a ideálně, abychom to stihli do 2 až 3 hodin, abychom se vyhnuli tomu, že budu čiči muset krmit někde na pařezu vedle mraveniště. Vzhledem k tomu, že spoustu z výše uvedeného nemá šanci nijak podchytit, protože noční vstávání a krmení, je stále čistě moje parketa, a to, jestli Luci bude mít hlad za hodinu, dvě nebo tři je nemožné předem odhadnout, nemůžu jinak než před Lukym a jeho schopností plánovat smeknout, protože to, co vymyslel bylo naprosto excelentní.

Vrcholy Kyčera (765 m n.m. – dle Horobraní má vrchol adoptivní název Agátka) a Kyčera (769 m n. m.) u Komorní Lhotky. Jediné dvě fialové tečky, které mě už několik let prudí v této lokalitě… Chvíli jsme doma diskutovali nad tím, jestli je zvolená trasa celá sjízdná kočárkem, ale jelikož naše možnosti byly omezené, diskutovali jsme pouze nad tím, jestli se k vrcholu vydáme od konečné autobusu po modré turistické, ze které následně sejdeme na neznačenou stezku k vrcholům, anebo jestli půjdeme z druhé strany od sauny. 

Šli jsme od konečné autobusu, ale důvod proč si už přesně nepamatuju – nejspíš že to vypadalo schůdněji a stezka nebyla naznačena tak kolmo k vrstevnicím. A prvních několik set metrů to vypadalo jako náramná pohodinda. Bylo hezké počasí, na sluníčku bylo i docela příjemně teplo, šli jsme po asfaltu a Luci docela záhy usnula. Mou myslí dokonce proletěla i rouhačská myšlenka, že je to docela nuda… Ach… Kdybych jen věděla, jak se věci skutečně mají. Absolutně jsem přehlédla, že už dávno nejsme na modré, ale trochu si to obcházíme po lepší cestě, po které se dá jet kočárkem, protože modrá byla s kočárkem nesjízdná. Nicméně ani tahle pohodinda netrvala věčně  a my jsme za chvíli s hladkého a rovného asfaltu odbočili na kamenitou cestu. Luky se ujal madla kočáru a s kapkami potu na čele vytlačit kočárek i s Luci prudším úsekem plným středně velkých kamenů, se kterýma i naše Thule trochu bojovalo. Já se snažila být nápomocná a tahat kočár zepředu, ale nejsem si jistá, jestli jsem Lukymu jenom nepřekážela… Nicméně, po překonání tohohle lehce nepříjemného úseku jsme se dostali zpět na modrou – nádherně širokou cestu posetou kameny. Nebylo to nic extra, ale vlastně se nedá říct, že bychom měli dojem, že je to velký špatný. Nebo aspoň já ten dojem neměla, ale já ten kočár taky netlačila… Navíc, Luci stále spala a to i přesto, že v korbičce občas lítala jak nudle v bandasce. Byli jsme ve výšce přibližně 530 m n. m., za sebou jsme měli nějakých 80 výškových metrů a před sebou dalších 240… S občasnými zastávkami na vydýchání jsme pokračovali... Ani jednomu se nám nešlapalo kdovíjak dobře, ale postupně jsme ukusovali metr za metrem. Neřešili jsme, že nás předbíhají jednotlivci i malé skupiny, na to jsme byli až příliš soustředění na to, abychom dýchali a vůbec žili… Kousek před rádoby vodopádem, křižující modrou nás předběhl tatínek s asi dvouletým synem na zádech v krosně, který naši debatu přivedl na téma, jak bude fajn, až naše Luci bude taky sedět a budeme si ji moct dát takhle na záda a vyrazit a neřešit to, jestli danou trasu projedem s kočárkem nebo ne… V tu chvíli nás ani nenapadlo, jak moc je tohle téma aktuální, protože o 200 m dál přišlo překvapení. Modrá opět uhýbala ze široké cesty do svahu. Jenže tentokrát jsem to neměli kudy obejít, udělat si to sice delší ale méně náročnější… Poté, co jsme se teda kousek prošli, než nám došlo, že jdeme špatně a modrá turistická je skutečně ta stezka pro srnečky, jsme se vrátili na rozcestí a zvažovali své možnosti. Ty jsme měli vlastně dvě. Vzdát to, otočit se na patě a vrátit se zpátky k autu, přijít tak o kešky a Horobraní, které na nás u vrcholu čekaly. Anebo to hecnou, rozdělit si role a prostě to nahoru vyšlapat stůl co stůj. 

Nevím co o nás vypovídá to, že jsme si vybrali variantu číslo dvě. Já vzala Lucinku, která už naštěstí byla vzhůru, do náručí šla s ní a Luky všemožnými způsoby tahal přes kořeny a kameny kočár stezkou nahoru. Nebudu lhát, byla jsem trochu připosránek – stezka byla trochu mokrá, místy prudká a já se necítila stále úplně v kondici, abych bez mrknutí oka skákala s půlroční Luci před skalky. Ale dalo se to. Luky se s kočárem taky slušně pral, i když byl trochu pozadu za mnou… A pak přišel moment, který tomuhle výletu přidal to správné grády – charakter stezky se změnil a z cestičky, která se stále dala s kočárem projet, se stala stezka, pro jejíž zdolání se musí kočár rozebrat a přenést na díly! 

Když jsem dotyčnými úseky procházela s Lucinkou v náručí, upřímně jsem si říkala, že jsem si vlastně vytáhla tu snadnější kartu – sice šestikilovou a snadněji rozbitelnou, ale aspoň jednodílnou. Myslím, že Luky se fakt nadřel. Nezažíval asi svou úplně nejlepší část dne, protože dokonce zapomněl hledat kešku u studánky (u které jsme se mimochodem i zastavili k odpočinku). Vzpomněl si naštěstí poměrně brzo, a tak nechal stát prázdný kočár na okraji stezky, která už naštěstí byla opět tak široká, že mohl být kočár v kuse a ne na díly, nás nechal pokračovat a sám se vydal pár desitek metrů zpět hledat kešku. Já tuhle chvíli využila k odpočinku, našla jsem pařez pěkně na sluníčku a s Lucinkou na klíně jsem se kochala pohledem na protější hřeben Beskyd, kterému dominoval vrchol Javorový. 

V tomhle místě nás začali míjet skupinky turistů. Já měla ze své pozice skvělý výhled, a tak jsem viděla jejich udivený pohled, se kterým míjeli kočár zaparkovaný tak deset výškových metrů pode mnou, a ještě překvapenější pohled, když se pak podívali před sebe a viděli mě a Lucinku, jak dřepíme na pařezu. Když nás pak míjeli a zdravili jsme se, někteří nedokázali potlačit zvědavost a ptali se: „Prosím Vás, a jak jste se sem s tím kočárem dostala?“ 

Mě teď strašně moc mrzí, že jsem nevymyslela nějakou ultra vtipnou odpověď a jen jim všem říkala: „Noo, manžel ho vynesl…“ I když na jazyku jsem měla prvoplánové: „Blbě, tyvole….“ Všichni ale byli strašně milí a vedli se mnou malý small talk o tom, že oni už mají děti odrostlé a ty šlapou samy, ale že si ještě živě vzpomínaj na to, jaké to bylo se s takovými pišišvory vydávat na túry… A aby to nebylo málo, těsně pod vystoupáním na hřeben jsme potkali mou kamarádku ze školy, která si se svou partičkou kamarádů dávala přechod z Prašivé do Komorní Lhotky. Na krátkou chvíli jsme si popovídaly než jsme se rozloučili a pokračovaly jsme každá opačným směrem. Na hřebeni už to bylo zase úplně v pohodě a já se na chvíli ujala madla kočáru. Odklikla jsem si úspěšně obě Horobraní a Luky už nepřešel keš. Byli jsme na nejvyšším bodě naší výpravy, v 769 m n.m. a před náma bylo další dilema. Buď se můžeme vrátit stejnou trasou zpět anebo to zkusíme tady po cestičkách dolů k sauně. Já vlastně nevím, kdo rozhodl, že to vezmem dolů k sauně – z kopce je to kratší varianta a dole ve vesnici už to třeba uděláme tak, že Luky půjde rychleji pro auto na konečnou a nabere nás s Luci někde po cestě… No a tak jsme šli. Já vlastně nevím, jestli byla horší cesta nahoru nebo cesta dolů. Co ale vím jistě, že jsme úplně odvařili ruční brzdu kočárku, která prostě regulérně přestala brzdit. Luky to celé odmakal. Já šla před nimi a snažila jsem se mu z cely odhazovat šutry a klacky, aby měl co nejsnadnější průjezd. Vlastně nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale než jsme se o tom stihli dohádat, už jsme byli skoro dole.

Zvládli jsme to! Za 3 hodiny zdoláno zhruba 350 výškových metrů a 7,6 km (Luky našlapal o 1,5 km víc) s poznámkou, že modrá turistická z K. Lhotky rozhodně není kočárek friendly!