Korýš - členovec nebo umělec?

Lukáš je vášnivý hráč geocachingu… Pravda, od té doby co se známe, velký kus vášně přesměroval z této geolokační hry i na jiné záliby, a proto je spektrum volnočasových aktivit, které spolu (nebo bez sebe) můžeme dělat, tak široké, že nám někdy chybí volný čas. Co se ale s mým příchodem do jeho života nezměnilo, byla jeho vášeň, chuť a zápal luštit keše mysteriózního ownera a virotuóza s přezdívkou Korýš. (A abych navázala na nadpis článku - Korýš je tedy rozhodně umělec (přestože přiznávám, že jsem si už několikrát představovala, jak mu rituálně usekávám imagenární klepýtka)). O jakémsi “Korýšovi” jsem slyšela lyrickoepické příběhy už asi na druhém rande… Lukáš mi nadšeně vyprávěl všechny prekérní, zábavné, tragikomické a často těžko uvěřitelné situace, do kterých se díky tomuto ownerovi a tvůrci záhad dostal. Musím z vlastních pozdějších zkušenosti říct, že do některých situací se dostal i vlastní schopností mylné dedukce, ale sama zároveň moc dobře chápu v jakém “rauši” člověk je, když se ponoří do Korýšových šifer a hádanek, a tak není vůbec těžké ocitnout se jednou nohou v kriminále. 

 

Já osobně měla tu čest luštit Korýšovku, jak doma keše této brněnské legendy nazýváme, dvakrát a vlastně si nejsem jistá, jestli to chci zažít znova, jestli se na případné příště těším a jestli jsem psychicky dost odolná na to, projít si tím znova. Protože luštění Korýšovek přivodí člověku takové psychické stavy, na které se prostě nedá připravit. Když nad tím teď ale přemýšlím, část mě (pravděpodobně ta sadomasochistická) se neskutečně těší, až/jestli bude v budoucnu opět něco publikováno a naše domácnost se opět ponoří do velmi zvláštního módu existence. 

 

Tento článek má být vlastně chvalozpěvem na schopnosti muže, který se pod nickem Korýš skrývá, a tak trochu i moje terapie. Svět si zaslouží vědět, co Korýš způsobuje lidem! Věřím, že jeho povaze způsobí má bolest a trápení radost. A pokud si myslíte, že se tady dozvíte nějaké důležité informace, které Vás při luštění Cesty časoprostorem a Cesty po Evropě někam posunout, zklamu Vás…

 

Tak tedy, Cesta časoprostorem… Toto ultimátní dílo inspirováno významným brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem, bylo mé první setkání s Korýšovou schopností vytvořit něco unikátního, s jeho grafickým a kompozičním uměním a smyslem pro detail. Díky tomuto geniálně sestavenému příběhu jsem s Lukášem a jeho FTF parťáky Ivanem a Davidem viděla a poznala další kus Brna. Osobně za velké plus považuji to, že jsem díky tomto příběhu zjistila, kdo stojí za architektonickým návrhem staveb kolem kterých denně chodím nebo jezdím. A i teď, 2 roky poté, když jdu kolem některé ze stagí, vzpomenu si, jak jsme tam ony zářijové dny stáli a nadopovaní adrenalinem hledali souvislost mezi nápovědou a tím, co jsme ve skutečnosti měli před očima... Ty vzpomínky jsou hořkosladké, protože ne vždy mi bylo hned jasné, co se po nás chce, a ty pocity frustrace jsou ve mě doteď… Co je ale příjemný bonus: jedna ze stagí Cesty časoprostorem je kousek od místa, kde jsme měli s Lukym první rande - naštěstí je to taky ta stage, kde jsem šifru pochopila… Mé ego by asi velice špatně neslo skutečnost, že bych skoro denně procházela kolem místa, kde na mě v červnu 2022 Lukáš opřený o sloup trpělivě čekal, měla na dohled 2. stage Cesty časoprostorem a místo polodojatého “Ooh, tak tady to bylo…” by mi hlavou prolétlo nasrané “Kurva!” 

Přestože je v této keši pár šifer, které mi doteď úplně smysl nedávají (ale je to spíš věc mé osobní nedbalosti a neochoty zamyslet se déle než 30 vteřin), celkový dojem zůstane už na furt pozitivní. Nepřímým následkem mého zapojení do luštění (a samozřejmě faktu, že mě tým ostřílených FTFkařů přijal do svých řad a já jako civilista jim mohla koukat pod ruce a občas přiložit ruku k dílu) byla totiž Lukášova žádost, zda se stanu jeho ženou…

 

Že jsem jeho žádost přijala a svatba se udála, potvrzuje i fakt, že poslední Korýšovky s názvem Cesta po Evropě, jsem se zúčastnila už jako Lukášova manželka. Úsměvný fakt je, že původní termín publikace této keše, byl ownerem naplánován na náš svatební víkend. Chtěla bych touto formou Korýšovi poděkovat, že se rozhodl zničit nám 3 dny před Silvestrem a ne svatbu. Vážím si toho, fakt! 🙂.

Cesta po Evropě, která byla publikována na sklonku roku 2023 mezi svátky, se tak stala naší virtuální svatební cestou (vlastní názor na to, jestli byla lepší než ta skutečná, si můžete udělat z dalších článků). Rozdíl mezi nimi je jednoznačně v počtu účastníků této cesty… Zatímco po Evropě jsme cestovali společně s bratry Kamilem a Danem Bártovými, na naši skutečnou svatební cestu (ve chvíli publikace článku (počátek března 2024) nám do do jejího počátku zbývá cca týden) se chystáme pouze ve dvou. 

Musím zdůraznit, že jsem fakt ráda, že mezi Cestou po Evropě a naší svatební cestou na Madeiru je víc než 3 měsíční časová prodleva, protože při cestování s bratry Bártovými za hlubokého socialismu, mě napadaly takové myšlenky, jakože mám cestování plnou prdel a v roce 2024 nepojedu dál než na Lipno! Naštěstí čas všechny křivdy a rány jakž takž zahojil a já se těším, až s Lukym vyrazíme poznávat další místa našeho světa…

Ale pojďme si to říct všechno postupně… Realita totiž byla taková, že to nejdřív vypadalo, že se s Bártovic bratry nedostaneme dál než na českoslovesko-rakouské hranice. Všechno se nám sralo... Sice jsme vstali včas, Lukáš dokonce s první zazvoněním telefonu (podotýkám, že jsme oba měli dovolenou - bylo 29. prosince a všechny normální bezdětné páry tráví dovolenou tak, že si rádi poleží trochu déle… Ale my ne! My měli budíček už v 6 ráno, kdy se potemnělým rozeřval Lukyho telefon s nezaměnitelným vyzváněním pro publikace nových keší)... Stejně nám to bylo k hovnu, protože až do 11 do večera jsme se nedostali z Československa. Proto mě vlastně ani tolik nesere, že já jsem se ten den vyhrabala z postele až kolem 8, a když jsem se skoro po slepu doplížila až do kuchyně, viděla jsem Lukáše shrbeného u noťasu u kuchyňského stolu. Tou dobou ještě nenadával a byl nabuzený k nejlepším výkonům. Uvařila jsem mu kafe, aby mu to šlo o něco líp a poté, co jsem se sama nasnídala, dala si kafe a připravila vlašský salát (aby byl do Silvestra pěkně uleželý), jsem k listingu zasedla taky… Že to bylo marný Vám určitě došlo už na začátku odstavce… S čistým svědomím bych 29.prosince přirovnala k jakémukoliv dni, kdy mám kocovinu, protože ten den (stejně jako ve dnech s kocovinou) se nestalo doslova nic, co by jakkoli prospělo společnosti. Když pominu ten namíchaný vlašák a asi 3 vymyšlené způsoby, jak ublížit Korýšovi, tak se dá říct, že jsme ten den “projebali u kompu”. Naše komunikační dovednosti se snížili na náhodné vykřikování sprostých slov nebo možných hesel. Já si navíc odnesla nemilé trauma, kdy mi tato úvodní šifra způsobila dočasný tik pokaždé, když jsem někde zaslechla jméno jednoho z tvůrců mého oblíbeného podcastu Přepište dějiny. Naštěstí, odpoledne se do luštění mohla zapojit i druhá polovina týmu a večer, když už jsem si šla konečně lehnout a snažila jsem se svůj mozek přesvědčit ať myslí na něco jiného než na ptákoviny, se konečně zadařilo... Jak říkají moudří a úspěšní muži: “Za vším hledej ženu!” První šifru prolomila Davidova manželka, a přestože tuto ženu osobně neznám, myslím si, že je to naprostá velekněžka tolerance a těžce smazatelné plus má u mě za její výkon s první šifrou. Lukáš mi tuto radostnou novinu o prolomení prvního hesla přišel říct v době, kdy už jsem prakticky spala, a proto jsem si ráno nebyla jistá, jestli se mi to zdálo a nebo se to skutečně stalo. 

Skutečně se to stalo a 30. prosinec vypadal v naší domácnosti podobně jako předchozí den, jen nebyl tak depresivní… V luštění se nám o něco víc dařilo, ale z pohledu hospodyňky to šlo u nás doma víc a víc do prdele… Všude se válely počmárané papíry, na jídelním stole, který se stal Lukyho luštícím stanovištěm, se válely hrnky od kávy a talíře od jídla, na konferenčním stolku a gauči, což bylo zase moje stanoviště, to vypadalo podobně…Byl vlastně zázrak, že jsme se každé ráno převlékli z pyžama, umyli si zuby a večer si dali sprchu. Zhoršující se stav našeho bytu se nepřímo podepisoval na nás - Luky začínal být nervózní, protože zdržení z předchozího dne dalo ostatním velký náskok. Jeho nervozita zase znervózňovala mě… Pro Lukáše by nezískání FTF u Cesty po Evropě znamenalo přerušení streaku, který si posledních pár let/kešek u Korýše držel… Pro mě by to ale znamenalo něco horšího - zklamaného Lukáše! Ženy to určitě znají - je jen málo věcí horších než zraněné nebo pokořené mužské ego. Tsunami nebo tornádo sebere lidem střechu nad hlavou, ale to je nic oproti tomu, kdyby někdo vzal Lukášovi FTF na Korýšovi. Ta možnost naprosto nepřicházela v úvahu - já na to nebyla připravená. Atmosféra u nás doma houstla, ale kolegové u mě v práci říkají: “Není čas se předposírat!” A s tímhle heslem v hlavě jsme se propracovali s bratry Bártovými přes další kus Evropy. 

Díky nim jsem se podívala na místa, kde jsem dodnes skutečně ještě nebyla. A o některých z těch míst můžu s čistým svědomím prohlásit, že už ani nechci! Virtuálně na Google Street View  jsem tam byla déle než jak dlouho bych tam byla ve skutečnosti. 

Večer jsme se bohužel opět dostali do slepé uličky a já se rozhodla opakovat stejný modus operandi z předchozího dne - jít si lehnout a nechat se vzbudit slovy “Miláčku, máme další heslo!” Věřte tomu nebo ne, fungovalo to. A tak jsem Lukyho před půlnocí poslala doprdele a otočila jsem se na druhý bok. Naštěstí si z toho nic nedělal a ještě si šel na chvíli sednout do kuchyně k nové šifře. 

 

31.prosince, tedy třetí ráno s Korýšem se moc nelišilo od těch prvních dvou - jen jsme teda konečně nevstávali před východem slunce. Už od rána u nás panovala ponurá nálada. Podle Lukyho původního předpokladu jsme měli Silvestr 2023 trávit v dobrém s rozmaru, s pocitem skvěle vykonané práce při bleskovém vyluštění Cesty po Evropě. Realita nemohla být dál… Oba dva jsme prožívali stres - původ Lukášova stresu můžu jen odhadovat. Myslím, že se cítil pod tlakem, byl favoritem na zisk FTF, a sám na sebe ten tlak i vytvářel, a přestože jsme s luštěním byli daleko, nevěděli jsme, jak daleko vlastně jsme a kdy to skončí. Mě stresoval jednoduše Lukáš a vidina Silvestra, který bude stát za hovno, pokud budem oba čumět do notebooků… Což o to, neměli jsme na večer ani žádné velké plány, žádnou párty nebo tak něco… Vlastně jsme jen chtěli přes poledne s přáteli vyrazit na vycházku, opéct si špekáčky, večer si otevřít něco dobrého k pití, kouknout na silvestrovský speciál Na lovu, nacpat se chlebíčkama s vlašákem, o půlnoci si připít a pak si jít lehnout. Ale prostě… Nebylo nám přáno… 

Polední vycházka sice klapla a byla suprová - na pár hodin jsem nemusela myslet na žádnou grafickou šifru, byla jsem fyzicky i psychicky přítomná na jednom místě v Česku… Jenže to netrvalo věčně a jen co jsme se vrátili zpátky do Brna, už od dveří jsme začali luštit další šifru (během našeho výletu totiž David s Ivanem hlásili, že prolomili další heslo). Vlastně, to množné číslo používám neprávem, nezačínali jsme luštit oba, ale jen Lukáš... Já spíše nasupeně pochodovala po bytě a snažila se nějak strávit jeho vtipné popíchnutí z výletu, kdy mi v žertu řekl, že jsem tlustá… (On to teda tak úplně slovo od slova neřekl, spíše jen z legrace naznačil něco, co se tomu podobalo, ale i to naznačení stačilo… O takových věcech se prostě nevtipkuje…) Že je tato šifra tou poslední, která nás dělí od vytouženého FTF, jsme nevěděli a já mám upřímně tyto poslední desítky minut v lehké mlze. Pamatuju si pouze to, jak jsem chodila po bytě jako nasránek, pomalu se smiřující s realitou. A pak tuhle rudou mlhu rozehnalo Lukášovo vítězoslavné “JO!” 

Už jen zbývalo vypočítat finální souřadnice, aby celé to utrpení bylo u konce. Tato dobrá zpráva mě obměkčila a do výpočtu souřadnic už jsem se opět zapojila a do chvilky jsme je měli. Lukáš tak mohl prohlásit: “Zelená! Jedeme!” 

Měla jsem smíšené pocity a nebyla jsem si jistá, jestli tato Lukášova výzva patří i mě. Přesvědčil mě ale pádnými argumenty, že ano. (A taky se mi omluvil za to, že mi dříve na výletě řekl, že jsem tlustá 😀). Sedli jsme do auta a vyrazili… Konečně!

Z toho koktejlu emocí si pamatuju jenom na nekonečnou úlevu. Z Lukáše za volantem úplně tryskal adrenalin a nadšení. A čím blíž jsme byli cíli, tím víc života se do žil vracelo i mě. Konečně jsem se začala radovat z toho co je před námi, co nás asi na finálních souřadnicích čeká… Zároveň jsem cítila i mírné zklamání z toho, že je konec toho všeho. Byl to prostě mix protichůdných emocí, který nedává smysl. 

Když jsme ale dorazili na to správné místo, zůstal ve mě jen údiv… Na místě nás čekala naprosto skvostná řemeslná práce (velké uznání a pochvala Pátračovi, který za tím stojí), která tak tvořila pomyslnou třešničku na dortu celého příběhu Bártovic bratrů. Uvnitř schránky na nás čekalo pár pokladů a ve mě největší stopu zanechala hrací karta s ručně psaným vzkazem, kterou poslal Dan svému bratrovi Kamilovi z emigrace. To mi vehnalo slzu do oka... Protože to celému příběhu postaveného na reáliích skutečného životního příběhu dodalo něco navíc. To něco navíc ve mě zanechalo stopu, díky které zůstane Cesta po Evropě něčím speciálním.

 

Děkuji za příběh!

 

Velké díky patří také všem, kteří se na vytvoření keše skutečně podíleli. Odvedli jste vynikající práci.