Kolem okolo Třeboně

Naše víkendová hurá akce do Novohradských hor měla kromě turistické části (kterou technicky popsal Luky v jiném článku) i cyklistickou část. Jak už Luky zmínil, naše kondička šla tak trochu do prdele. To ale neplatí o cyklistice (aspoň u Lukáše).

Pro nastartování formy jsme si týden před Třeboní dali cvičnou projížďku z Březové nad Svitavou do Brna... Bylo to nekonečných 76,6 km, které sice nebyly technicky nejnáročnější (až na nějaké 3 možná 4 kopečky jsme jeli „furt z kopce“), ale zadek z nich bolel jak cyp. Při téhle vyjížďce se mi chvílemi vracely pocity z mého úplně prvního cyklovýletu vůbec na Devět skal (ještě na mém starém, malém kole, které mi před 2 lety ukradli ze sklepa – což je docela s podivem, protože větší hodnotu než to kolo, měly ty lahve prosecca, které dotyčný zloděj zapomněl před dveřma...) s kamarády vodaři (svědkyně Nikča tento cyklovýlet zmiňuje ve svém medailonku). Jen pro pořádek: ty pocity, které se mi vracely, nebyly vůbec pozitivní... A nevyměkla jsem jenom proto, že by mi to ego neodpustilo... Důvod, proč o tom ale mluvím je ten, že tahle projížďka z Vysočiny do Brna nás trochu připravila na tu třeboňskou. Ale fakt jen trochu.

Počátek vyjížďky byl v rámci možností pohodový – bolelo nás celé tělo po předchozím treku, ale drželi jsme se myšlenky, že to na kole rozhýbeme! Druhá možnost byla, že nás na kole začne brzo bolet něco dalšího a na tu první bolest tak zapomeneme... Počasí nám sice moc nepřálo – bylo 12 °C (pocitově jenom 9°C), zamračeno, sychravo a vyfukoval mírný vítr (samozřejmě foukal proti nám, jak jinak...). Ale přestože to byla celkem hurá akce a my se balili asi večer před odjezdem, což se projevilo tím, že Luky neměl žádné triko do města, já si nevzala deodorant ani zubní kartáček, na kolo do tohohle počasí jsme si vzali vhodně teplé oblečení.

Ještě než jsme vyrazili, jsme oba dva zkontrolovali moje zápěstí, jestli na něm jsou nabité GARMINy. (Den před tím, na treku, jsem totiž s nadšením vystoupila z auta na parkovišti v Dobré vodě, tj. o 40 km dál než kde jsme byli ubytovaní, a zjistila, že hodinky jsou na nabíječce na ubytku... Šla jsem bez nich, ale ten požitek nebyl ono... :D ). Dneska ale hodinky byly na svém místě a nic nebránilo tomu vyrazit.

Když pomineme vítr a sychravo bylo to docela na pohodu. K údivu nás obou jsem si na povětrnostní podmínky stěžovala méně než Lukáš. To se teda změnilo v momentě, kdy jsme se přiblížili do poloviny trasy. Před Vlkovem (což byl nejsevernější bod naší trasy a taky místo, kde jsme se stáčeli zpět k Třeboni) nás zastihl deštík. Malý, jemný ale kurevsky vytrvalý... Na necelou hodinku jsme se sice před ním schovávali ve Vlčí boudě – kde jsme si dali naprosto perfektní oběd z grilu (toto místo doporučujeme!). Ale pak bez ohledu na to, že ještě pořád padalo, jsme vyrazili dál. V ten moment začala krize u mě... Zima, vlhko, únava a vidina toho, že je to ještě jednou tak daleko. Dokonce i kešky se před námi začali víc schovávat a trvalo o pár minut dýl některé najít. Nějak jsme to ale překonali. Luky mě cestou párkrát objal a díky tomu jsem ze sebe vydolovala zbytky sil. Dokonce jsem si odlovila 2 vrcholky Horobraní, které jsme měli po cestě. Dojeli jsme v docela dobrém čase!

Nebylo většího blaha než sesednout u auta z kola a převléct se do suchého. zapnout si topení a vědět, že za 2 hodiny budeme doma. Zastávka na benzínce na kávičku a hotdog byla už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Na závěr jen pár poznatků... Zjistila jsem, že cyklistika na třeboňsku je vážně jednoduchá a v přilehlých lužních lesících je cyklostezka naprosto dokonalá. Potkali jsme na těch rovinkách všehovšudy deset cyklistů a až na jednu výjimku měli všichni elektrokolo – nabízí se otázka: Proč? Vždyť to kurva jelo skoro samo i bez elektropohonu! Ideální délka dlouhé cyklovyjížďky je za mě 60 km!

 

Teď už to fakt bylo naposled jako duo Nováková-Ondráček.