Jak šla Luci na medvěda

Na Valentýnský víkend jsme měli naplánovanou cestu do Hnojníka, a tak se nabízelo vymyslet i nějaký malý výšlap do nedalekých kopečků, protože jak jsme si v prosinci ověřili, i s kočárkem to jde! Tentokrát měl plánování pod palcem Luky a tak přišel s nápadem jít z Komorní Lhotky po žluté na Malou Prašivou, kam vede krásná široká cesta a není to žádná psychárna kolmo na vrstevnice ale je to spíš taková nakloněná rovina. 

Tentokrát jsme z našich „slezských“ kamarádů zkusili oslovit Janču s Lůcou z Nového Jičína a ono to klaplo. Cestou jsme nakousli téma, co je přesvědčilo se zcela vyjímečně k nám přidat (poznámka redakce, hromadu převážně Lukášových nabídek z mnoha nejasných důvodů musely odmítnout)  – jestli to, že se jednalo o kočárek friendly trasu vhodnou i pro nezdatné šlápoty (což se o našich předchozích plánech skutečně nedalo tvrdit) nebo možnost setkat se s naší malou kočičkou tváří v tvář… Ono je to vlastně jedno, důležité je, že jsme nešli sami. 

Holkám jsme navrhli, aby dojeli dopoledne k našim do Hnojníka, odkud vyrazíme všichni společně jedním autem. Chtěli jsme se vyvarovat potenciálním potížím zaparkovat na parkálu u Sauny dvě auta a taky to pro nás bylo logisticky méně stresové. Navíc, naši byli moc rádi, že můžou holky potkat a krátce s nimi pohovořit a zjistit tak jak se jim daří. Mamka se navíc pochlubila novou kuchyní a Janča si oddechla, že už má mamka kuchyň hotovou a tak nehrozí, že by do svého už tak nabitého pracovního kalendáře měla vměstnat ještě návrh kuchyně. 

Tímhle hromadným startem z Hnojníka naše (moje a Lukyho) schopnost optimalizovat cestu vlastně skončila… Přestože máme terénní kočárek, rozhodli jsme se koupit i terénní sportovní vozík za kolo, která je vhodný i na hory. Oba dva jsme mysleli na to, že bychom asi měli vyzkoušet ještě před samotnou cestou jak se do vozíku čiči vkládá, jak funguje zapínání popruhu když se tam dá fusak a tak nějak celkově – jestli se tam Lucince vůbec bude chtít sedět. Taky jsme si vzájemně ještě před cestou sdělili myšlenku, že pro jistotu bychom mohli vzít do kufru i kočárek, kdybychom zjistili, že čiči ve vozíku sedět prostě nebude… Jenže u vyslovení našich doměnek to taky zůstalo. Doma jsme ji do vozíku nezkusili nandat a kočárek jsme do kufru nezabalili. Přesný důvod ani jeden neznáme, ale shodli jsme se na tom, že za to může asi to, že se předchozí večer v pátek 13. zapíjelo do pozdní noci narození malé Adinky (naší další neteře). Luky si ráno k snídani dával 2 brufeny… Ale to prý proto, že ho bolelo za krkem z tvrdé postele a jiného polštáře. Mou výmluvou je vykojený mozek a 4 měsíce, když jsem pořádně nespala v kuse déle než 5 hodin. 

Takže se nebylo moc čemu divit, že když jsme dojeli na parkovišti k sauně a začali jsme skládat vozík dokupy narazili jsme na pár problémů. Upínání šraků miminkovníku (vložky pro mláďata do 10 měsíců, které ještě neumí samy sedět) přes fusak nějak nesedělo. Bylo to jednoduše nějaké chujové. (Vina samozřejmě byla na naší straně, protože jsme šraky neprovlékli fusakem správně…). Byli jsme ale ochotni překonat tenhle nedostatek tím, že bychom čiči fusakem jenom přikryli. Měla na sobě péřovou kombinézu, takže proč ne? Jenže… seděla v tom miminkovníku tak nějak divně zabořená a s tím jsem se smiřovala mnohem hůř… A vlastně to byl i důvod, proč jsme to po nějakých 15 minutách snažení se přijít na to, jak ji tam správně usadit, vzdali a já poslala Lukyho zpátky autem do Hnojníka pro normální kočár. Dalšími ovlivňujícími faktory bylo totiž to, že jsme nevzali žádný krém, kterým bychom ji namazali obličejích před chladem a taky to, že ze všech možných blbostí, které se dají na vozík připnout s sebou Luky nevzal přední pláštěnku, takže by na čičinu foukalo zepředu. On by to asi nebyl problém, ale někdy v 500 m n.m. cestou nahoru začalo sněžit a sněžit nepřestalo až do večera. No a v kombinaci se vším ostatním bychom naši malou kočičandu přivedli do zbytečného diskomfortu. 

Nicméně, jak jsem psala. Luky byl vyslán zpět na základnu pro normální kočárek a my s holkama na něj čekaly. Janča s Lůcou vyhodnotily, že naše Luci vypadá, jak malý růžový bludišťák a má svatou trpělivost, protože mlčky snášela očividně nepohodlnou polohu i všechno to, co jsme s ní dělali. Vlastně nevím, čím jsme si takhle trpělivé dítě zasloužili. 

Když se Luky vrátil, už jsme Lucinku, která byla zralá na spaní, položili do kočárku a ta do pár minut usnula. Cestou nahoru jsme se postupně střídali v tlačení kočárku a ty nejtěžší úseky samozřejmě dostal na starosti taťka. Cesta se nakonec ukázala na tak úplně zadarmo, jak se ze satelitu zdálo, kamenité a často hodně ostré úseky střídala blátivá cesta se zbytky ledu. Cestou nemohla chybět menší zastávka alespoň pro jednu kešku. Protože jsme šli touto trasou po žluté poprvé (jinak běžně volíme cestu spíš od Vyšní Lhotky od pirovaru) tak se jedna neodlovená našla. Keška byla u pramene Lučiny, pravda asi 50 výškových metrů níže pod cestou v brutálním svahu plném bordelu, ale nic co by Lukyho od touhy po kešce odradilo.
A vlastně jsme nahoře byli docela rychle. A nebyli jsme jediní, kdo se tam s tří až čtyřstopým vozítkem vydal. Nechali jsme stát kočárek před chatou (a při odchodu tam byly snad čtyři) a s naším růžovým bonbónem v náručí jsme se vydali dovnitř se ohřát a občerstvit. 

Jídlo opět nezklamalo a my nahoře strávili fajn čas. Ještě před odchodem jsme si dali rodinné foto s medvědem, venku pak s logem chaty i logem KČT a za mírného sněžení se vydali stejnou cestou zpět k autu. Na přetřes přišlo klasické téma našich výletů, a sice že při všech předchozích výletech s holkama jsem měla kocovinu… Tuto štafetu za mě milostivě převzal Luky, neboť já jako kojící matka si „luxus“ kocoviny nemůžu dopřát a upřímně ani nechci. Vůbec mi to nechybí, i když na horách se opravdu střízliví nejlépe. Taky jsme nakousli téma toho, co je přesvědčilo se k nám přidat. Ukázalo se, že kočárek, který je naším lehkým handicapem, jim vyhovuje a tak přislíbily účast na dalším výšlapu a to na Lysou. Luky se totiž ještě před Lucinčiným narozením zařekl, že do jednoho roka jejího života, se s ní vydá na Lysou. Takže už je rozhodnuto – až sleze sníh vyrážíme společně na Lysou. Těšíme se holky.