Blizard na Plechém (1378 m)

Výstup na Plechý byl jedním z plánovaných celodenních výletů v rámci naší podzimní dovolené na Šumavě. Na tomto výletě mi poprvé Jana řekla, že jsem čůrák. Doufám, že naposled.

Plechý je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy a zároveň i nejvyšším vrcholem Jihočeského kraje a hornorakouského Mühlviertelu.
Je devátou nejizolovanější českou horou a jedná se o ultratisícovku. To znamená, že převýšením od klíčového sedla je přes 100 výškových metrů a vzdáleností od nejbližší vyšší hory je víc než 1 km. Tolik teorie.

Tento výlet byl jeden z nejkratších i výškově nejméně náročných z těch všech, co jsem na Šumavu naplánoval. Inu, dobře jsem udělal.

Šli jsme z Nové Pece, po modré, pak po zelené, kde jsme se stavili na jedno pivko na Říjiště. Dále po zelené Jezerní stezkou, kde jsme udělali menší zacházku na další tisícovku Koňský vrch (1026 m). Pak už rovnou k Plešnému jezeru.
Zde byla Janička už relativně bez sil, což dokazuje i jedna z fotek. Z Plešného jezera je to nahoru na Plechý 2 km a 300 výškových m po relativně náročné kamenité cestě, takže výstup skoro na hodinku. Výhledy, ale už cestou stojí za to. Cestou Vás čeká několik vyhlídkových míst s naprosto neuvěřitelným výhledem na celé obrovské jezero. Například od pomníku Adalberta Stiftera. Odtud už je to nahoru docela pohodička. Ovšem kdyby se z ničeho nic neobjevila na radaru neskutečná bouřka, a to kousek od nás...
Během pár minut se zatáhlo a začal foukat neskutečný vítr. Nahoře byl člověk rád, že stojí, viz video. Schovat se nebylo kam, takže víceméně nezbylo než pokračovat v plánu, sejít po červené po hranici s Rakouskem a čekat, co se bude dít.

Nebyl bych to já, kdybych si odpustil odlov vrcholové kešky, která tam je ve skále kousek od vrcholu. Silný vítr, blesky, najednou tma jak v prdeli. K tomu relativně špatná domluva s Janou, kde se potkáme a kde na mě má čekat. Odlov kešky se relativně komplikoval tím, že jsem jí nemohl najít a v tomto počasí se ve skále lezlo docela blbě. Umístění fakt relativně o hubu. Fakt jsem měl po chvíli i strach, a tak jsem se rozhodl se na to vykašlat. V ten okamžik jsem jí našel (jedna za nejvýše položených keší v Česku by mě prostě mrzela).

Vydal jsem se zpátky na cestu, přesvědčen, že jsem Janě řekl, ať pokračuje dál dolů. Ta ovšem čekala tam kde jsem ji nechal. Já běžel dolů, snažil se utéct tomu blizardu. Začalo pršet, začalo kurevsky pršet. Takový počasí jsem v horách zažil naposled v Tatrách. Signál tu taky pořádně nebyl.
Nakonec jsem malé množství signálu přece jen našel, abych v Google mapách viděl, že Jana je pořád nahoře. Vydal jsem se tedy zpátky těch 100 výškových, co jsem stihl seběhnout. Janu jsem naštěstí potkal, rozhodla se jít nakonec přece jen dolů...

Řekla mi, že jsem čůrák, a že o mě měla neskutečně strach. Upřímné přiznávám, i pro mě to bylo lehce za hranou, takže nebyl čas se urážet a nebo to řešit.

Tou dobou, ale už pršelo tolik, že už ani nemělo smysl hledat pláštěnku. Z cesty byla během pár minut řeka, a tak už byla i zbytečná snaha hledat cestu po kamenech. Než jsme došli dolů, byli jsme durch. Nasraní, zmrzlí a mokří až po spodní prádlo. 

Dole v Horském sedle (1031 m) přestalo pršet, najednou bylo ticho a hory se klidnily. K autu už jsme šli v klidu po asfaltu, skoro jsme spolu nemluvili...