Beskydskej Václavák aneb Pustevny posté a naposled

Nápad, že půjdeme na Pustevny, měl Luky v hlavě delší dobu, chtěl si tam totiž odlovit několik „tisícových keší“... Zmínil se o tom v hospodě před mou kamarádkou Lůcou, kterou (jakožto vášnivou horalku) nápad nadchl, obzvlášť proto, že sama měla na Pustevnách své plány a její cíle víceméně korelovaly s těmi Lukášovými. Upřímně, poslouchat ty dva, jak nadšeně plánují na kolik kopců se půjde a odkud to bude větší masakr, mi způsobovalo, že mi samovolně těžkly nohy a tuhly klouby. A tak bylo v mém nejlepším zájmu se od všech plánů distancovat a na všechny nápady jen přikyvovat a postupně je připravovat na to, že čím náročnější trasu vymyslí, tím víc budu pindat.

 Našim dnem D se stala poslední červnová neděle a plán byl následující: sejdeme se v cíli v Kunčicích pod Ondřejníkem, kde necháme jedno auto a společně se druhým autem převezeme na start na parkoviště na Pustevnách. Přísahám, že nikdy jsem na Pustevnách nebyla tak snadno jako ten den, kdy jsme se vyvezli až nahoru. Bohužel to byla taky nejsnadnější část celé cesty… Z parkoviště jsme se vydali po červené (nebo jak Luky říká, po beskydském Václaváku) nejdřív k soše Radegasta, a pak dál na Radhošť (1129 m n.m.), kde jsme si udělali fotku s Cyrilem i Metodějem a na chatě si dali první a poslední pivo dne. Navzdory děsivým předpovědím počasí, které hrozily tropickými třicítkami, bylo nahoře velice příjemně a jediné třicítky nahoře jsme byly já a Lůca. Foukal vítr a na nebi se honily mraky, takže nehrozilo nebezpečí úpalu nebo úžehu.

Z Radhoště jsme se zpět přes vrchol Radegast (1106 m n.m.) vrátili na Pustevny, kde jsme si s Lůcou sedly na kávičku, zatímco Luky odběhl najít kešku. Radhošť byla první „tam a zase zpátky“ zacházka, ale vzhledem k tomu jak pohodová trasa to byla a že jsme před sebou měla kávu, moc mi to ještě nevadilo. Kávičky nám nestačily ani vychladnout natolik, aby se daly vypít a Luky už psal, že má odloveno a ať jdeme za ním, že nás čeká u chaty Libušín. Našim dalším cílem byla Tanečnice. Obrovským pozitivem bylo, že za Stezkou Valaškou (1077 m n.m.)  zmizeli ze stezek davy rádoby turistů a zbyla tu jen hrstka lidí, co to berou víc vážně. Na červené stezce jsme tak byli skoro sami. Na Tanečnici (1084 m n.m.) jsme si dali druhou „tam a zase zpět“ zacházku a to přes Zmrzlý vrch (1043 m n.m.) na Nořičí horu (1047 m n.m.). Tyhle kopečky už znám z výletu před 2 lety, takže jsem pořád ještě nezačala pindat, jelikož jsem věděla, že se jedná o pohodovou hřebenovku. Jediným zamrzením na trase byly extrémní roje drobných mušek, které nám křižovaly cestu. Po tom, co jsme rojem prošli, jsme ze sebe jen horko těžko dostávali mušky, které se na nás přilepily nebo které na nás spáchaly kamikatze.

Cestou z Nořičí hory jsme Tanečnici malinko obešli a napojili se pod ní zase zpátky na červenou a pokračovali po hřebeni dál na Skalku (1037 m n.m.). A právě tady začalo jít do tuhého... Před námi byl Čertův mlýn (1206 m n.m.) a já začínala mít hlad (jen jsem o tom ještě nevěděla). Čertův mlýn je něco, co si klidně už nikdy nezopakuju. Nahoru jsme se vyplazili v pořadí Lůca, pak dlouho nic, pak já a pak za chvíli Luky. Na vrcholu se mí dva tyrani začali bavit o tom, kdo šel v jakých tepových zónách a jak se sotva dostali/snažili zůstat v aerobní (případně anaerobní) zóně. Do téhle diskuze jsem se s tepovou frekvencí přes 180 a víc ani nesnažila zapojit. Já se z erobní zóny s tepem dostala jen když jsem se na ten krpál před sebou podívala.

Lůca s Lukym vypadali, že by si Čerťák vyběhli klidně znova, dál nadšeně brebentili o svých tepovkách a o do toho hledali kešku. Já z batohu raději vytáhla svačinu a zacpala si pusu mrkví a jabkem dřív, než jsem je i s jejich entuziasmem poslala do prdele. Na Čertově vrchu jsme se dostali na zelenou stezku a po ní jsem se jen s Lůcou vydala na neoficiální vrchol Davidov (1122 m n.m.). Luky se zde totiž rozhodl od nás odpojit a jeho záměr je mi vlastně doteď trochu nejasný (myslím, že se chtěl pokusit najít archivovanou kešku někde pod vrcholem Kněhyně, ale...). Když jsme s Lůcou scházely z Davidova na Magurku (1067 m .n.m.) objevil se Lukáš najednou před námi (a přitom měl jít na opačnou světovou stranu). Magurka leží mimo turistické stezky a byla to vlastně jedna z dalších zacházek „tam a zpět“, na kterou jsme šli jen kvůli Horobraní (a Luky tam byl kvůli keše). Bohužel mi došlo až příliš pozdě, že kvůli bodíčkům do Horobraní si musím těch 140 výškových metrů zpět na Čertův mlýn vyšlápnout znovu. A tak byla tahle “tam a zpět” zacházka tou první, která mě skutečně nasrala. Navíc, energii z mrkve a jablka, které jsem snědla při prvním vystoupání na Čerťák, jsem už spálila a já začínala mít znovu hlad. Do toho nám Luky zdrhnul a já (protože jsem při plánování vůbec nedávala pozor) jsem neměla nejmenší tušení kam šel, kam teď jdeme my a proč na nás proboha těch 5 minut nepočkal… Tohle nedorozumění, hlad, únava, počínající bolest v nohách a žádný signál komplikoval domluvu a vysvětlení všech záměrů. Nakonec jsme se ale našli, vzájemně na sebe počkali a po červené z Čertova mlýna jsme už do Kněhyňského sedla scházeli spolu. Já začala poznávat příznaky hladu a dokázala jsem tak pojmenovat, co mě skutečně sere a zároveň jsem se raději malinko držela stranou. Cítila jsem stud za své protivné chování, které mě sice mrzí, ale taky se cítím malinko v právu.

U památníku partyzánské armády jsme se s Lůcou nasvačily a Luky se zatím vydal najít archivovanou kešku. Během jeho hledání jsem omrkla poslední 3 vrcholy, které byly našimi cíly. První Folvark (1060 m n.m.) a Velká Stolová (1056 m n.m.) byly mimo červenou turistickou a v tomhle pořadí jsme se pro ně vydali. Výstup na Folvark byl velice snadný, ze stezky po které jsme šli to bylo sotva znatelné zvlnění. Na jeho vrcholu Luky zahlásil ať pokračujeme, že on si ve svahu jem najde keš a dojde nás. Nešel docela dlouho, a tak jsme se pár set metrů pod vrcholem zastavily a čekaly. Když nás konečně došel, položil otázku všech otázek: “Toho divočáka jste si nevšimly nebo jste ho tam nechaly čekat na mě?”. S očima na vrch hlavy a němým „o“ v našich obličejích jsme bez předchozí domluvy upřímně odvětily, že kdybychom potkaly divočáka, tak na něj teď tak klidně uprostřed lesa nečekáme. Zmínka o divokém praseti mě trochu znepokojila. Na Velké Stolové jsme se proto nezdržovali a co nejkratší možnou trasou jsme se přes les dostali na lesnickou cestu. 

Před námi byl poslední vrchol Malá Stolová (1009 m n.m.). Posledních 50 výškových metrů stoupání se mi nešlo vůbec lehce, ale vidina toho, že je to poslední „nahoru“ mě hnalo dopředu. Po odkliknutí a odlovení keše nás už čekal jen sestup dolů a trasa po žluté kolmo na vrstevnice dolů až k autu v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Tahle žlutá je přesně jedna z těch stezek při kterých si říkáte, že cesta dolů je vždycky horší a bolí víc než cesta nahoru. Upřímně, když jsem se ohlídla za sebe, říkala jsem si, že tohle bych nahoru nešla ani kdyby mi nahoře slíbili masáš chodidel! Byly to opravdu šťavnaté 2 km. A jak u mě bývá zvykem, už kilák před autem jsem pomalu začala nacházet děkovná slova a pochvaly za hezky vymyšlenou trasu. Veškerá chvála byla ale ještě velmi zdrženlivá. Přece jen, zážitek to byl velmi čerstvý a ještě neskončil. Nicméně jsem Lukyho i Lůcu předem upozornila, že plnotučná pochvala příjde až když mě přestanou bolet nohy a zapomenu na všechna příkoří.

Sešli jsme k autu a v místním bufetu si dali pořádnou dávku cukru ve formě limonády. Nasedli jsme do auta a vydali se zpátky na start vyzvednout druhé auto. Cestou z Kunčic na Bečvu jsme nepřehlédli tmavnoucí mraky a zvedající se nárazový vítr. Bouřka, před kterou všichni varovali, byla tady. S Lůcou jsme se na parkovišti na Pustevnách rozloučili a do Brna se vydali každý svým autem. Stihli jsme to doslova za 5 minut 12! První hustý liják nás zastihl už dole v Prostřední Bečvě. A nebyl poslední. Do Brna jsme nicméně všichni dorazili v pořádku, ve zdraví a bez majetkové újmy na autech. Do postele jsem ulehala s ufňukanou prosbou, ať mě Luky teď dva týdny netahá na žádné hory, že nikam chodit nechci. Své slovo dodržel!

 

A teď je ta správná chvíle pro obrovskou pochvalu za další z mnoha intenzivních zážitků z Beskyd. Bylo to moc pěkný. Bylo to teda docela náročné a myslím, že ještě pár takových výletů a naučím se pracovat i s vlastním hladem... Moje hodinky naměřily 27 km dlouhou trasu s 1000 m převýšení. V pohybu jsme byli něco málo přes 6 hodin a má maximální tepovka dosáhla hodnoty 185.

Děkuji Vám oběma a těším se na nějaké další společné dobrodružství.