110 výškových na Penha de Águia

Penha de Águia ve výšce 589 metrů nad mořem, měl být jeden z těch lehčích kopců, které nám díky výzvě „Poznej Madeiru“ naservírovalo Horobraní. Ten den to byl v plánech druhý kopec ze tří, takže se rozhodně hodilo, že Janičce mapy.cz tvrdily, že je to jen 110 výškových, mě se to na mapě taky nezdálo úplně náročný, dokonce jsem i chvíli zvažoval, že bych počkal na Janičku v autě, ale byla tam keška, takže jo, chtěl jsem jít taky. Po naplánování trasy v mé oblíbené aplikaci Locus, mi celou trasu podivně za oranžověl s černým šrafováním, říkal jsem si, co to sakra je? Inu v nápovědě jsem se dočetl, že plánovač tras rozpozná náročné a nebezpečné cesty. Upřímně jsem se s tou funkcí setkal v Locusu poprvé právě na Madeiře a to jsem ještě nevěděl, že ne naposled. Hory v Česku mám, troufám si říct, docela prošlapaný, ale žádnou z tras mi Locus zatím takto nerozsvítil. 

Co Vám budu vykládat, jistě Vám je již jasné, že to 110 výškových nebylo ani za prase a stačí se podívat na fotky a myslím, že to pozná každý. Ony mapy.cz ty vrstevnice mají trochu pomotaný a nahoru je to nakonec skoro 400 výškových. Kopec je vlastně skoro u moře a už cestou podél pobřeží se Vám otevře úžasný pohled na tenhle brutální zub, ze kterého jde jednoduše strach. Je to jeden z těch kopců, pod kterým když stojíte, říkáte si, sakra tam žádná cesta není vidět a naprosto netušíte, jak se nahoru dostanete. Zaparkovali jsme, díky bohu Jana si nevšimla páru, který se z kopce zrovna vrátil a pán měl celou nohu od krve. Trošku jsem začal mít obavy, ale nejsme žádný máničky. Šli jsme do toho. Ten kilák a půl nahoru se nakonec proměnil v hodinovou cestu a tolik vystrašených pohledů jsem u Jany dlouho neviděl. Dala to, ale na pohodu a skoro bez keců. Cesta je vyloženě kamenitý serpentýn, kde uděláte dva kroky nahoru a jeden dolů. Držet se je potřeba všeho, co vypadá, že vydrží víc než vy a sem tam lézt po čtyřech. 

Co by člověk nevymyslel. Jediní dva lidi, též pár, co jsme za celou dobu potkali a to ještě lelkovat až nahoře, byli také Češi. I když už dávno ne z Česka. Dobře jsme pokecali, s Janou jsme dali pár tipů co vidět a co možná raději nevidět. Cesta dolů pak byla přece jen o něco rychlejší a pohodovější, ale lezení po čtyřech jsme se nevyhnuli.

Pro mě to byl jeden z největších zážitků z celé Madeiry. A to ještě do doby, než jsme se vydali na vrchol Pico Grande, který to překonal. Výhledy, leč sem tam zamlžené, se nám postupně otevřely a rozhodně to stojí za to. Vítězství z dobitého vrcholu je tu pak obrovské. Doporučuje 10 z 10 horobraníků!

Čekal nás, ale ještě jeden kopec a už bylo docela pozdě odpoledne. Na odpočinek nebyl čas, jelo se dál. Ten den jsme stihli všechny 3 kopce bez ztráty kytičky.